Legenda o Wildrovi 3

Veselé Vánoce! Kromě Ježíška Vám i já naděluji něco k Vánocům: další kapitolu Legendy o Wildrovi, tentokrát s názvem „Obsidiánová věž“ (aneb vymýšlíme synonyma ke slovu magič). Výjimečně jsem tentokrát neodolal a protože jsem kulisy, které v tomto dílu využívám, postavil už někdy za bety 1.5 (přibližně květen, červen minulého roku), dám Vám ke stažení několik obrázků (přestože trvám na svém, že k povídce obrázky nepatří). Stahujte i se všemi kapitolami Wildra ve verzích odt a doc zde. Upozorňuji, že je beru jen jako inspiraci. Vesnic v pozadí si, prosím, nevšímejte (blbnul sem s Millénairem). O příští povídce bohužel asi nebudete moci hlasovat, neboť mám problém se přihlásit na nové forum (nehledě na to, že zmizela minulá anketa), ale stejně by nejspíš vyhrála možnost, kterou se budu řídit. Takže ještě jednou veselé Vánoce (a dopředu přeji i šťastný nový rok) a příjemné čtení.
 

Kapitola 3.

Obsidiánová věž

 

Směrem na jih jde po zelené planině postava netečného barbara. Vlasy má černé, špinavé, ohořelé a zacuchané, nevlají mu však ve větru, neboť je pevně drží zaschlá krev. Pravé oko, přes které se mu táhne jizva, má démonicky rudou barvu, kožené kalhoty má zablácené, zbarvené krví a místy děravé. V rukou stále svírá svůj nejcennější poklad – sekeru z ocele s příměsí neušlechtilého redstoneu, jehož žilky jsou na povrchu sekery po včerejší akci ještě znatelnější, a s postříbřením, které je ještě méně znatelné. Ke všem těm jizvám, které už měl, se brzy přidají další. Pravá ruka zasažená zcreeperovým výbuchem se sotva stihla zahojit, kůži na hlavě a krku má popálenou od hořících vlasů, lebka sice úder kamenné sekery vydržela bez prasknutí, ale poškozenou pokožkou, která je v těchto místech velmi dobře prokrvená, uniklo velké množství krve, na zádech v oblasti srdce má malou modřinu a v lýtku má bodnou ránu po noži.

 

Stejně jako na těle má i na jizvy duši jizvy, a to podstatně větší než ty na těle, žádné z jeho zranění ho však nemůže zastavit. Je šílený, předurčen splnit nesplnitelný úkol, jeho odhodlání je však nekonečné. Jak jinak si můžeme vysvětlit, že po tom všem došel až sem a stále má stejný cíl. Mythos. Místo, kde nikdy nikdo nebyl, které všichni znají z legend a každý by tam chtěl být. On je ale jiný.

 

Měsíc už se vydává na svou pouť, hlasitě mlčí: „Začíná noc!“, nelze jej však umlčet. Cíl je v nedohlednu stejně jako mnohokrát předtím a Wildr netuší, že se to možná brzy změní.

 

Pohoří končí a před Wildrem se rozprostírá volná plocha, za kterou leží les. Za lesem je zjevně nějaká černá hora, pod kterou cosi podivně rudě září. Není to oheň, nejspíš jde o světlo magické povahy, z čehož si Wildr vydedukuje, že právě tam bude žít onen mág, kterého hledá. Wildr se podvědomě otřese, magie mu sice není úplně neznámá, ale nejsilnější kouzlo, které dokázal šaman v jeho kmeni, bylo rozdělat oheň a při svém putování se s magií nesetkal. Stvořit něco tak nepřirozeného, tak neodpovídajícího přírodě, to ale mohl udělat jen kouzelník podstatně svými schopnostmi převyšující vše, o čem Wildr slyšel. Zároveň to ale ve Wildrovi podvědomě probudilo naději, někdo tak mocný by přeci mohl o Mythosu něco vědět.

 

Pokračuje přímou cestou k lesu, pár kroků před jeho začátkem ho ale náhle smysly varují, je tu až podezřelé ticho. Nikde žádný zombík, žádný creeper, ani žádná jiná příšera. Wildr se zastaví, neboť ví, že smysly se nevyplatí podceňovat. Z lesa se náhle začne blížit temná postava, která dostává ve světle měsíce zelenou barvu. Creeper. Wildr ustoupí o pár kroků zpátky, nechce se nechat při boji zaskočit útokem nějakého creeperova kamaráda. V tu chvíli začne pršet. Studené kapky deště těžce dopadají na Wildrovu hlavu, kterou smáčí a smývají z ní zaschlou krev. To Wildra ani v nejmenším nezaskočí. Creeper se pomalu přibližuje, jeho maličké nožky se hbitě střídají a jeho oči míří na Wildra. Podobný creeper mu zabil vlka, poslední bytost na tomto světě, která ho měla ráda.

 

Rozběhne se a skočí. Sekeru zvedne vysoko za hlavu a už za letu vší silou sekne. Úder není svislý, ač tak byl zamýšlen, ale v konečném důsledku na tom nezáleží, neboť creeperovi úder roztrhne hlavu i část těla, ze kterého začne stoupat prach, který ale okamžitě klesne silou deště. Ani syknout nestihl, syčák jeden. Wildr pomalu vstane a i přes déšť vidí, že se k němu pomalu blíží další creepeří klient.

 

„Jen pojď,“ vyzývá Wildr creepera. Náhle nevidí, všude je bílé ostré a oslepující světlo a rozléhá se ohlušující rána. To creepera zasáhl blesk. Wildr se snaží co nejdříve otevřít oči a i přes slzy zjistit situaci. Chvíli mu to trvá a, i když se zbaví všech slz, stejně nemůže uvěřit tomu co vidí. Creeper nejen že mocí blesku nezemřel, ale obklopuje ho modrá záře. Zděšení, údiv i nevěříckost přeběhnou Wildrovi po tváři. Myslel si, že je to jen legenda. Bleskem nabitý creeper. Pokud je setkání s normálním creeperem životu nebezpečné, pak setkání s nabitým creeperem je vždy smrtelné. Je předzvěstí smrti arogantních dobrodruhů a lovců creeperů. Nabitý creeper je dvakrát rychlejší než normální a jeho výbuch je čtyřikrát silnější, žádný materiál jej nevydrží. A tenhle nabitý creeper se právě teď blíží k Wildrovi a už skoro začíná zlověstně syčet. Wildr je hrdinný barbar a proto stejně jako každý trochu chytrý člověk vezme nohy na ramena a upaluje, co mu jen ony nohy na ramenech stačí.

 

Kapky deště tvrdě dopadají na celé Wildrovo tělo, promáčí mu oblečení i kůži, smývají zaschlou krev, mísí se s Wildrovým potem a snaží se ochladit jej, což se jim ale daří jen z půlky, protože právě s největším vypětím ze všech sil běží závod o svůj holý život a vydává pro tento účel tolik rezervní energie, že by se snad na jeho hrudi dalo tavit i zlato. Zahýbá zpátky směrem k lesu, nehodlá se s creeperem honit na volném prostranství bez překážek. Podle sluchu odhaduje, že je creeper nebezpečně blízko. První řada stromů je přímo před ním. Ssssss…

 

Zahýbá za první strom a okamžitě kličkuje mezi dalšími stromy. Creeper se přeci jen rozhodne nevybuchnout a místo toho dál na creepera neobyčejně obratně honí Wildra mezi stromy. Lesní porost jim oběma značně překáží a znemožňuje jim se rychleji pohybovat. Deštěm nasáklá půda je kluzká, déšť ho bičuje do tváře, nohy ho bolí, je celý promočený, potí se jako za slunečného letního dne a energie mu rychle dochází.

 

Okolo stromu a zase kolem dalšího. Creeper je stále za ním. Možná to byli bohové, kdo ho sem poslali, aby ukončili Wildrovo marné snažení na nalezení Mythosu. Jaký bůh by udělal něco takového? Jeden ano, ale pokud toho creepera poslal on, pak možná Wildrovo snažení není zase až tak marné. Alespoň nějaká povzbuzující myšlenka.

 

Okolo stromu a zase kolem dalšího. Čím déle creeper Wildra loví, tím více je na Wildrovi znatelné vyčerpání, a to jak fyzické, tak i psychické. Je jasné, že creeperovi Wildr ani v lesním porostu neuteče. Buď se Wildr unaví natolik, že nebude schopen útěku před creeperem a zemře rozmetán jeho jeho výbuchem, nebo jej creeper nechá, což se zdá vzhledem k jeho nynějšímu úsilí asi tak pravděpodobné, jako že Wildra někdy zachrání kostlivec.

 

Okolo stromu a zase kolem dalšího. Úprk je nekonečný. Bolest v nohách. Déšť. Vítr. Chlad. Pot. Strach. Beznaděj. Sil je málo a rychle docházejí. Creeper je mu v patách jako neochvějná smrtka, která si se svou obětí hraje a honí ji nechávajíce ji stále nepatrnou naději na záchranu. Není na něm znát únava, pokud tedy někdy vůbec lze poznat u creepera únavu. Je to přízrak jisté smrti pokračující krok za krokem vpřed.

 

Okolo stromu a zase kolem dalšího. Ne, další strom už ne. Únava zmáhá Wildra a nutí ho zastavit. Sssssss… NÉ!! Náhle vyběhne vysílený Wildr rychleji než předtím.

 

Okolo stromu a zase kolem dalšího. Wildra bolí hlava, vidění se mu rozostřuje, začíná slyšet hučení. Do toho všeho sviští šíp. Omdlívá. Hučení se mění v hlasy, které připomínají hlasy lidí z Wildrova kmene. Slyší šamana jak říká: „Jen ty to můžeš dokázat.“ Jak strašně se mýlil, ve skutečnosti nedokázal za celou tu dobu najít byť jen zmínku o skutečném umístění Mythosu. A teď je všemu konec.

 

Vedle stromu a taky vedle dalšího leží Wildr, syn Turridův, náčelníka kmene Bloodirt. Teď už nic nezastaví creepera od jeho smrtícího výbuchu. Ssssssssssss, BUM! Výbuch otřese zemí a rozkývá všechny stromy v okolí, které nebyly samotným výbuchem zasaženy. Wildr je mrtvý, měl štěstí, že ani necítil žádnou velkou bolest, smrt přišla příliš rychle. Jediné, co ho bolelo, byly uši od toho strašného bouchnutí.

 

Klid, pohoda, odpočinek. To právě teď cítí Wildr. Odpočívá a nejspíš tak bude odpočívat až do skonání věků, což ale nemusí trvat vůbec dlouho. Pohoda a klid. Žádní nabití creepeři, žádné vesnice v plamenech, žádné ruce potřísněné dětskou krví. Žádný Mythos… Nesplnil jsem úkol, nenašel jsem Mythos. Tahle myšlenka ho donutí probudit se.

 

Je v lese a je tu tma. Nedaleko od něj je v zemi obrovský kráter. Vzpomíná si na svist šípu. Kostlivec vystřelil šíp, ten zasáhl creepera a creeper se rozhodl raději odbouchnout kostlivce.

Ten kostlivec mu zachránil život.

 

Stále trochu otřesený Wildr pokračuje po krátkém odpočinku opět ve své cestě. Začíná mít hlad, obzvláště po tom co musel běžet o holý život před nabitým creeperem, a nezdá se, že by se tady v noci dalo ulovit něco jiného než creepeři a podobné potvory. Jídlo si zjevně bude muset Wildr ulovit až zítra. Po všech těch útrapách, které si při své cestě Wildr protrpěl, se mu však nezdál hlad jako příliš velký problém.

 

Při svém úprku proběhl Wildr skoro polovinou lesa, která byla poměrně tichá, zato ta druhá byla plná nemrtvých. Právě teď se Wildr plíží od stromu ke stromu, aby si ho nevšimli kostlivci, kterých je v okolí celá kupa. Jde mu to sice pomalu, ale vcelku úspěšně, protože magický zrak kostlivců jim možná umožňuje vidět stejně na světle stejně jako v absolutní tmě, ale pokud jim neproběhnete přímo před očima nebo na sebe jinak neupozorníte, tak vás vůbec neuvidí. S využitím této slabosti nemrtvých se lze dost jednoduše vyhnout většině soubojů s nimi, bohužel ne vždy to lze tak jednoduše. Wildrovi se opravdu dařilo, dostal se skoro až na konec lesa dřív, než jeho plán selhal. Cestou mu nedělalo problém v tichosti zlikvidovat pár kostlivců, ale ve chvíli, kdy skoro vrazil do dvou kostlivců, kterých si vůbec nevšiml, nastal problém.

 

Kostlivci s mrazivě nepřirozenou přirozeností vystřelili, Wildr se střelám reflexivně vyhnul za strom. Ani jeden šíp Wildra nezasáhl, kostlivci jsou mizerní střelci, ale zato svist šípů upozornil všechny kostlivce v okolí, že je tu vetřelec. Poctivé plížení ve svitu měsíc se tak během okamžiku změnilo v další šílený úprk lesem, v další běh o život. Nebýt toho, jak mizerní jsou kostlivci co se týče přesnosti a vnímavosti, a nebýt jejich pomalosti, asi by se Wildr v tu chvíli změnil v jehelníček v lidské velikosti.

 

Tamhle už je ta čarovná červená záře, les tu už končí. Jeden šíp ho škrábne o bok, další mu prostřelí nohavici a způsobí mu škrábanec na lýtku, dva zasáhnou kroužkovou košili, žádné pořádné zranění. Najednou je les pryč, planina je osvětlená rudým světlem a nejspíš proto v její blízkosti nejsou žádní nemrtví. Wildr běží dál od dostřelu šípů vystřelených kostlivou rukou, až ke světlu. Jenže náhle se jen taktak zastaví na kamenném okraji a nespadne přes okraj. Zdrojem světla je totiž široká lávová řeka, která obtéká nevelkou horu, na jejím vrcholu se ale tyčí věž podivného nepřírodního tvaru z temně černého, místy mysticky nafialovělého kamene, o kterém Wildr už slyšel, pokud je to tedy opravdu ten kámen. Obsidián – kámen, do kterého i sebekvalitnější ocelí uděláte sotva škrábanec. Jedno se majiteli této pevnosti musí nechat, umí si udělat sakra nevstřícný domov.

 

Jakkoliv udivující je tento pohled, Wildr nemá čas na jeho obdivování, neboť si ho za cíl vybrala celá armáda kostlivců, kteří se zjevně nehodlají vzdát. Řeka je až příliš široká, aby se ji pokoušel přeskočit, nehledě na to, že by byl takový skok hodně riskantní. Vpřed tedy nemůže a kostlivci za ním jsou sice hodně mizerní střelci, ale i slepec se trefí, když mu naběhnete přímo před luk. Bez velkého přemýšlení se tedy Wildr vydal na útěk kolem pravého břehu lávové řeky.

 

Kostlivci jsou pomalí a brzy zůstali vzadu, a tak mohl Wildr, přestože stále bylo v okolí dost nemrtvých i jiných příšer, či jak šaman říkal „Mobů“, zpomalit a v chůzi si vydechnout. Krví mu kromě adrenalinu proudilo i vzrušení, tohle bylo za celou jeho výpravu poprvé, kdy měl pocit, že ve své cestě pokročil. Tato pevnost sice není Mythos, ale po tak dlouhé době… Narazil na cosi, co se vymyká všemu reálnému, všemu, co znal od dětství.

 

Řeka se podivně kroutila do ostrého, nepřirozeného úhlu, který musel Wildr pracně obcházet, chvíli pak byla rovná, ale následně vtékala do cobblestonového kopce, ze kterého stoupal zřetelný dým, přejít po něm by asi taky nebylo nebylo nejbezpečnější, a následně řeka vytékala na druhé straně kopce a pak se vracela zpátky ve stejném úhlu jako předtím. Přes onen horký kopec, který tvořil poměrně přirozeně vypadající most, by se dostal na kopec, ze kterého už by nebyl problém vyšplhat k samotné pevnosti. Wildr pochyboval, že by někde byla schůdnější cesta, proč by si přeci někdo nechával k tak ultimátně chráněné pevnosti více cest?

 

Rozběhl se a skočil, žár cítil i přes kožené boty, bylo to, jako kdyby je neměl. Chodidla měl v jednom ohni, měl pocit, že se mu mění v prach jako hořící dřevo v ohništi. Skákal po kameni, aby se dostal nahoru, žárem popraskaný kámen ale dál pokračoval v přímé linii i nahoře. Už si málem začal vzdychat, že nakonec zemře takhle nehrdinskou smrtí, když si náhle všiml, že vedle Cobblestoneu roste tráva a okamžitě se na ní přemístil.

 

Sedl si na trávu kousek vedle pod Cobblestoneem tekoucí lávové řeky. Měl obě celá chodidla spálená a z bot se mu kořilo, ale vydržely. Láva teče kolem kopce podivným způsobem. Na místě, jako bylo toto, teče do více stran, z nichž některé vedou i pod zemí. Měl nenechavý pocit, že nechce vědět, jak vypadá lávová řeka při pohledu z nebe.

 

Přemohl bolest v chodidlech a jal se šplhat do kopce. Věž už byla skoro před ním, když tu náhle něco upoutalo jeho pozornost a naprosto jej šokovalo: K věži vedly po jeho pravici koleje a vedle nich stály dva minecarty. Minecarty znal jen z vyprávění svého otce, ale na koleje si pamatoval z raných dětských let, když se jeho otec snažil z kusu kolejí získat kus převzácného železa. A tyhle koleje byly navíc ze zlata! Takové bohatství bylo v téhle době nepředstavitelné jak pro člověka tak pigmana.

 

Neodolal nutkání vydal se přes další cobblestoneovou linii, ze které se však nekouřilo a byla poměrně chladná, neboť láva zjevně byla hluboko pod ní. Odtud měl krásný výhled a krásně tak poznal, že koleje tu překovávají nejširší část lávové řeky přes skleněný most, což pro něj znamenalo další šok. Sklo pro něj znamenalo nejranější dětství ve Městě, kde každý dům měl skleněná okna. U něj v Bloodirtu se sklo také pokoušeli složitě vytvářet, ale nevěděl o tom, že by sklo někde jinde…

 

Má ho přímo za zády. Zavřel oči a pevně sevřel oběma rukama svou sekeru. Pomalu se otočil, naslouchal jen zvukům okolí a zvukům, které z něho vycházely. Cítil to, je přímo před ním. Zdvihl sekeru do výše a maje čas na nabrání sil udeřil s téměř nadpřirozenou silou. Už během útoku otevřel oči, které už nedokázal zadržet. Sekera protla polohmotného endermana stvořeného z tmy a nicoty a donutila ho se na místě rozpadnout v nehmotný prach a následně v nic. Vlastně ne tak docela v nic, jakoby celá noc nebyla tak obyčejná, zbyl po endermanovi na zemi malý předmět krásné zelenomodré barvy.

 

Když jej Wildr držel v ruce, poznal, že je hladký a tvrdý jako čepel jeho sekery, možná dokonce tvrdší. Tvar předmětu mu byl cizí, jako kdyby vzdálenost od povrchu předmětu do jeho středu byla ze všech stran stejná. Rozhodně to byl předmět nepřirozený, dost možná podobné povahy jako endermeni, ale na zabývání se něčím takovým neměl Wildr čas, před ním se tyčila obsidiánová věž, stavba tak cizí, tak nepodobná všemu co Wildr kdy viděl, navíc ne kvádrová, ale podobající se předmětu ve Wilrově ruce, stejně nepřirozená jako Mythos. Endermenovou perlu tedy zanechal u vchodu do věže a s pro všechny případy nachystanou sekerou vstoupil otevřenými dveřmi z ryzího železa dovnitř.

 

Sestoupil po schodě o kousek níž. Stěny uvnitř věže byly z kombinace cobblestoneu a obsidiánu, obsidiánová podlaha byla pokrytá pro Wildra neznámým zářivým červeným prachem, který Wildrovi něco připomínal. Strop byl zakryt sklovitým žlutým kamenem, který zářil a osvětloval celou místnost. Uprostřed místnosti stála podivná pochodeň s oním červeným prachem a přímo nad pochodní zela sklem vyplněná díra, kterou se dalo dohlédnout na několik dalších skel nad ním a dalo se, ač obtížně, poznat, že lze tímto meziposchoďovým oknem dohlédnout až ven z věže, při tomto pohledu také Wildr zjistil, že je v dalším patře něco zářivě červeného. Nezaváhal a vydal se po cobblestoneových schodech, které se táhly po stěnách okolo celé věže, do dalšího patra.

 

Po podlaze dalšího patra tekla láva oddělená od okolí tlustou vrstvou skla. Wildr si pomyslel, že majitel této věže musí být úchyl na lávu. Zajímavé bylo, že sklo na nad lávou nebylo tak horké, až by se vám k němu přiškvařily prsty, ale jen příjemně teplé. Láva v této místnosti měla zjevně i jinou funkci, než jen teplo a světlo, neboť byla celá místnost plná pecí, které lávy využívaly jako energii pro tavbu. Momentálně byly ale pece prázdné a Wildr netušil, na co někdo potřebuje tolik pecí.

 

Z další místnosti se valil dým a praskání ohně. A skutečně v ní plál oheň, místnost byla zbudována stejně jako minulá, podlahu jí tvořil oheň, který zdánlivě nevyužíval žádné palivo a nahříval vrstvu skla, po které mohl člověk chodit beze strachu ze spálení. Až na toto podivné podlahové osvětlení byla místnost naprosto prázdná, zřejmě proto, že ačkoliv se všudypřítomný dým nešířil do ostatních místností, v této místnosti ho bylo více než dost.

 

Další patro, kterým Wildr procházel, bylo ponořené do tmy. O veškeré osvětlení se tu staraly na stěny připevněné pochodně s červeným prachem, které byly sotva tak silné, co se svítivosti týče, aby člověk viděl, kde svítí další pochodeň. Samotná místnost byla od schodiště oddělená vrstvou skla, za což byl Wildr vděčný, protože pro to, co ve tmě viděl a slyšel, si opravdu nepřál být na druhé straně. Tušil, že tohle je nekromantická místnost, ve které si pán této věže vyvolává nemrtvé služebníky, a přemýšlel, co na něj bude číhat v dalším patře za obludnosti.

 

Čekal místnost na vyvolávání démonů, čekal kouzelnickou knihovnu, čekal diamantové bludiště, čekal bránu do jiného světa, ale rozhodně nečekal obyčejný obývák spojený s ložnicí. Ve dne by tuto místnost nejspíš dokonale osvětlovaly čtyři pravidelné rozmístěná skleněná okna. Žádná část stěny tu nebyla obyčejně holá, buď je pokrývaly nepřirozeně působící obrazy nebo pochodně. Z celého prostoru této místnosti byla užívána pouhá čtvrtina, která obsahovala i dutý prostor pod schody, kde si majitel této věže umístil postel, přestože ji mohl dát kamkoliv jinam. Kolem postele byla položená truhlice, pracovní stůl, knihovnička a jakýsi podivní stroj magického původu. Samotný mág však nebyl ani v této místnosti. Wildr neodolal a podíval se do truhly, ve které mu okamžitě sklouzl pohled na čiré diamantové krychle, truhlu však okamžitě zavřel. To, co zjistil, pro něj bylo podstatně dražší než vše, co uvnitř té truhly bylo. Je jen jediné místo, kde může člověk získat čiré diamantové krychle – Mythos. V tuto chvíli dostal Wildrův šílený život smysl.

 

Poslední částí věže byla půda, nepříliš zajímavá místnost plná pavučin a osvětlená pochodněmi, jejíž strop byl zároveň i špičatý vrchol věže. Věž samotná tu ale nekončila, na vrchol věže vedl žebřík, po kterém nebyl pro Wildra problém vyšplhat se.

 

Vrchol věže byl nejspíš jeho nejvíce magickou částí. Vylezl mezi čtyři k Wildrovi šikmé sloupy z čirých diamantů, které mezi sebou přidržovaly průhledný krystal. Mezi sloupy stály obsidiánové „ukazováčky“ ukazující na krystal. Dokonce i Wildr cítil, že na něj neukazují jen tak pro nic za nic. Povrch vrcholu věže opět pokrýval onen rudý prach, který reagoval se stejně rudými pochodněmi usazenými ve žlábku obsidiánových ukazováčků. Wildr se protáhl mezi sloupy i ukazováčky a podíval se z té obrovské výšky dolů. Obešel vrchol věže dokola a zjistil, že lávová řeka činí horu, nebo spíš kopec, s věží ostrovem v lávě. Láva navíc vytvářela znak, který si Wildr pamatoval z šamanova vyprávění – pentagram – tvar nepřirozený a silně magický. Při tom si také vzpomněl jaký tvar má podstava této věže – kruh – tvar zapovězený, kterého nikdy nelze přesně dosáhnout. Vlna vzpomínek mu zodpověděla ještě jednu nepoloženou otázku, poznal, že onen rudý prach, který viděl v této věži tolikrát použitý, je redstone, někdy také nazývaný rudit, nerost s podivnými vlastnostmi vodivými i magickými, který je však naprosto nepoužitelný pro normální využití a mimo jiné byl i součástí Wildrovi díky němu nečisté sekery. Wildrovu pozornost zaujala redstoneová pochodeň, on sám tento vynález nikdy neviděl, ale věděl, že vytváří redstoneový proud, který se kdysi, ještě ve Městě využíval-.

 

„Jestli s ní hneš, celá věž se zřítí.“ důrazně poznamenal hlas za Wildrem. Wildr se okamžitě otočil a viděl, jak se před ním vznáší dlouhovlasý muž v černé róbě půl bloku nad zemí. Navzájem se prohlíží. Čaroděj má velice bledou, až upíří pokožku, hnědé rovné a čisté vlasy, které mu sahají až po zadek, šedé oči s lehkým nádechem do zelena, černou róbu, černé boty, černý plášť, černé kalhoty a přes hrudník navíc nepatrnou kroužkovou zbroj, která ale zjevně byla spíš pro efekt. Zajímavé bylo, že mág neměl žádné viditelné vousy, žádnou jizvu a vypadal hodně mladě, ještě mlaději, než Wildr, přesto měl rázný hlas a energie z něj vyzařující ukazovala spíš na nějakého hodně starého a mocného mága. V každém případě byl ale on tím, koho Wildr hledal.

 

„Není příliš zdvořilé někomu vyrážet dveře a pak se mu toulat po domě,“ poznamenal mág se skrytým nepřátelským důrazem.

 

„Měl jsi otevřeno.“ setřel Wildr mága bez jakékoliv námahy.

 

Kouzelník na okamžik zavřel oči, hněvaje se sám na sebe a pro sebe si poznamenal cosi jako „Do háje, už zase,“ vzápětí už měl ale opět stejný kamenný pohled jako předtím a smířenějším hlasem odvětil: „Stejně ale není zdvořilé vcházet někomu bez pozvání do domu.“

 

Po tak povedeném triumfu se Wildrovi zachtělo další vtipné poznámky. Vzpomínky na redstone ho vrátili do nejranějšího dětství, vzpomínaje na svou nejstarší vzpomínku: kouzelný zvuk zvonku, enormně vyspělého vynálezu, který se využíval místo klepání na dveře, odvětil: „Zazvonil bych, ale nikde jsem nenašel zvonek.“

 

Provokovat takto mocného mága, který navíc zjevně zná tajemství Mythos, nejspíš nebyl ten nejlepší nápad. Kouzelníkův výraz tváře se nejprve vůbec nezměnil, ale pak se i přes vůli čaroděje změnil v úsměv, mág se chrčivě uchechtl a dal si ukazováček a prostředníček na čelo, jakoby přemýšlel, jestli je Wildr se svou odvážnou odpovědí normální.

„Dobře,“ pokračoval mystik v podstatě přátelštějším duchu „ale řekl bych, že jsi nepřekonal tu armádu nemrtvých, lávovou řeku a mého enderlorda jen tak pro nic za nic. Řekněme si to na rovinu: Proč jsi mě vyhledal?“

 

„Hledám Mythos,“ vysvětlil jednoduše Wildr.

 

„Mythos je prokletý, žádnému smrtelníkovi nikdy nebude dopřáno vzít si z něj byť jediný zlatý nuget, jediné, co hledače čeká, je neúspěch, šílenství a smrt. Takže tě bohužel zklamu, ani já nevím, kde je Mythos,“ vysvětlí mág se zvláštním přesvědčivým důrazem na poslední větu.

 

„A jak se tedy do tvé truhly dostalo tolik diablokům?“ zeptal se Wildr s drzostí a zákeřností creepera za horníkovým zády. Dnes mu vtipné poznámky jednoduše jdou.

 

Čarodějův obličej na chvíli opět nabyl podoby kamenného gargoyla a nechal na chvíli Wildra na pochybách, zdali tímto způsobem nezpečetil svůj osud. Kouzelník si pro sebe zadrmolil cosi ve smyslu, že to mohl očekávat a následně pokračoval v rozhovoru o dost méně přátelským tónem: „A vrátíš mi to všechno dobrovolně, nebo násilím?“

 

Wildr, jehož vtipná kaše ještě nevyprchala, opět setřel čarotvůrce: „Nic jsem ti neukradl, žádného z diabloků jsem se ani nedotkl.“

 

Mystik pevně zavřel oči a když je následně otevřel, jedovatost z něj vyprchala. Dlouho mlčel, pak pokračoval: „Mythos byl uzavřen před smrtelníky z dobrého důvodu. Kovy možná mohou člověku pomoci, ale štěstí se v nich neskrývá… Štěstí si musí každý zasloužit.“

 

Wildr na chvíli počkal, aby si utřídil myšlenky, a pak podobně jako Bloodirtský šaman, který vypráví další příběh, spustil: „Již dávno jsem přestal počítat dny a noci strávené hledáním cesty a již zapomínám na svůj domov. Mnohokrát již jsem mohl zemřít i zešílet, ale nestalo se tak. Ačkoliv neměl jsem žádnou stopu, přesto jsem našel tebe, člověka, který zná tajemství Mythosu, nejsem tedy neúspěšný. Pokud má někdo Mythos najít, tak kdo jiný než já?“

 

Mág dlouho studoval Wildra pohledem a naslouchal, „Nejsi chamtivec, ani naivní snílek, proč jsi tedy Mythosu hledačem?,“ ptal se ústy, očima i celým duchem.

 

Wildr si opět nechal chvilku na promyšlení odpovědi, než odpověděl jednoduše: „To je moje věc.“

 

Dívali se z očí do očí, i čaroděj si svou odpověď promyslel: „A když ti cestu nepovím?“

 

Další chvíle pohledů z očí do očí, Wildr, jehož drzost se snad už ničemu nemohla vyrovnat, využil situace a chytil rukou redstoneovou pochodeň, kterou předtím zkoumal.

 

Kouzelník se pokusil situaci jednoduše zachránit vysvětlením: „Kecal jsem.“

 

„Teď kecáš,“ oponuje mu Wildr.

 

„Pokud tahle věž spadne, ty zemřeš s ní.“ zkusil to ještě jednou čarotvůrce.

 

„Tak ať, můj život by jinak stejně neměl smysl.“ vyřešil fanaticky rozhodnutý Wildr.

 

Dívali se z oči do očí tak dlouho, že začalo svítat. Ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Až nakonec mystik s poznámkou: „Moudřejší ustoupí,“ dokončil konverzaci: „Jeden a půl dne cesty jižně odtud. Ale stejně se tam nedostaneš.“

 

Ještě chvíli se Wildr díval do očí bytosti tak mocné, že by ho mohla pouhou myšlenkou spálit na prach, pak pochopil, že mu tentokrát řekl pravdu. „Děkuji,“ řekl jen a vydal se dál na cestu, kterou nikdy nikdo nedokončil, alespoň tedy ne žádný smrtelník, najít Mythos. Hvězdy se na něj usmívaly a ze severu se začal přívětivě snášet přátelský sníh z jeho domoviny. To hvězdy, měsíc, slunce i svět naivně uvěřily, že by tohle šílenství nakonec mohlo být docela nadějné.

  • Anonym

    už chápu proč to tak dlouho trvalo je to dost dlouhý :D ale zajímavý škoda že moje generace nečte.

    • V každé generaci se najde spousta lidí, co nečte.
      Dřív jich možná bylo o něco míň, protože nebyly počítače nebo televize, ale ono se taky najde dost lidí, co si čtou právě na tom počítači :)

  • jo dost dlouhy necham to na  pondelí připomíná mi to povinou četbu :D

  • Rachty Nepovim

    Delší to být nemohlo?=D

  • Tyhle povídky jsou tak super :)

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.