Stín draka: část 3.

[singlepic id=702 w=600 h=380 float=]

Ticho.

Ideální prostředí pro úvahy o smyslu života. Škoda, že jsem mrtvý. Jak to, že jsem mrtvý? Kousl mě jeskynní pavouk. Zrovna jsem běžel jeskyní… Jeskyní! V jeskyni jsem našel tu truhlu.

Je to zajímavé být mrtvý.

Škoda, že mě někdo budí.

„Prober se!“ zaznělo mi v uších.

Tiše jsem zaúpěl. Hlava mě bolela jako střep. Vzpomínky rachotily hlavou a místa, do kterých mě kousli pavouci, pekelně pálila. Otevřel jsem oči. Světlo mě oslnilo a hlava zaprotestovala. Rozmazané barevné šmouhy začaly nabývat určitých tvarů. Po chvíli jsem zjistil, že se dívám do vousaté tváře nějakého člověka. Zkoumavě si mě prohlížel.

„Kde to jsem?“ vyzkoušel jsem funkčnost mého jazyka. Neznámý se usmál a podal mi misku kouřící houbové polévky. Až teď jsem si uvědomil, jak velký mám hlad. Vděčně jsem uchopil misku. Ruce mě poslechly bez problémů. Hlava mi přestala třeštit a konečně jsem mohl myslet jasně. „Vítej v Železné hoře!“ pronesl neznámý a rozpřáhl ruce: „jsem rád, že medicína zabrala.“

Vzpomínky znova zarachotily. „Hegen…“ řekl jsem a neznámý na mě překvapeně pohlédl: „Odkud ho znáš?“. „To nic…“ řekl jsem tiše: „našel jsem ho mrtvého v dole.“
„Ach tak. Promiň.“ Neznámý se usmál: „Byl to můj bratr.“ Nevěděl jsem, co mu na to říct, tak jsem se věnoval své polévce. V mžiku byla snědená. Neznámý ode mě vzal misku a usadil se na křeslo naproti mé posteli. „Jmenuji se Tengor,“ řekl: „pokud bys nebyl proti, rád bych ti položil několik otázek“. „Proč ne?“ usmál jsem se a zhluboka jsem se nadechl.

Začalo se smrákat. Měl jsem sucho v ústech a hlava zase začala třeštět. Tengor poslouchal pozorně a nepřerušoval mě. Jed na mě ale asi zapůsobil víc, než by se mohlo zdát. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Spal jsem dlouho a dobře.

Když jsem se probudil, bylo mi už mnohem lépe. Vstal jsem z postele a oblékl se do svých šatů, které ležely složené a vyprané na zemi. Tengorův dům byl útulný. Pohledem z okna jsem zjistil, že noc je již u konce. Ve svitu zapadajícího měsíce působila Železná hora majestátním dojmem. Domy postavené z různých materiálů čněly k nebi, chráněné kamennými hradbami. Na ulici jsem zahlédl strážného s podivnou zbraní. Připomínala sekeru, ale byla delší a určená pravděpodobně i k bodání. Zvláštní. Musím se na to zeptat Tengora.

„Mňáu!“ ozvalo se za mnou. Trhl jsem sebou. „To jsi nemusela!“ zahrozil jsem prstem na černobílou kočku. Začínám být paranoidní. Bojím se už i koček. V duchu jsem si vynadal a vrnící zvíře pohladil. „Dobré ráno!“ ozvalo se najednou odkudsi shora. Už podruhé za posledních deset vteřin jsem téměř dostal mrtvici. „Vidím, že už je ti lépe,“ zahalekal Tengor ze schodů. To jsi se teda trefil, pomyslel jsem si a znova pohladil kočku.

„Kde jsou mé věci?“ zeptal jsem se, když jsem se konečně vzpamatoval z dvojitého šoku. „Kostlivcovy končetiny jsem strčil do kůlny a svůj meč máš v truhle,“ mávl směrem k mé ložnici. „A jablko?“ zeptal jsem se, překvapen tím, že se o něm nezmínil. „Jaké jablko?“ „U Netheru!“ zaklel jsem: „zlaté jablko!“ „Žoldáci“ zamumlal Tengor. „Žoldáci?“ nechápavě jsem zkrabatil čelo. „To oni tě našli.“ objasnil mi situaci můj hostitel. „Tak to ho už neuvidíme…“ povzdychl jsem si, a abych změnil téma, zeptal jsem se na podivnou zbraň městského strážce.

„Ty vyrábí Balkon, náš kovář. Říká tomu halapartna. Vůbec, vynalezl spoustu nových zbraní,“ objasnil mi situaci Tengor. V duchu jsem si Balkona přidal do seznamu lidí, se kterými se musím seznámit.

„Co teď vlastně budeš dělat?“ zeptal se Tengor po chvíli. Zamyslel jsem se. Můj bezhlavý útěk před nemrtvými skončil. V Železné hoře jsem byl v bezpečí. Mohl jsem začít nový život. Před očima mi defilovala má budoucnost v nejkrásnějších barvách. Ale…

Ještě jsem nedostal odpověď na svou otázku.

Proč?

„Možná bych ti mohl pomoci,“ řekl Tengor poté, co jsem mu objasnil můj problém. Zahleděl jsem se na něj s otázkou v očích. „Znám někoho, kdo se zabývá těmito problémy již dlouhá léta,“ řekl: „s radostí tě s ním seznámím.“ „To bych byl rád,“ řekl jsem a zašel jsem si pro svůj meč.

Cesta ubíhala rychle. Železná hora byla pěkné místo. Lidé nás cestou zdravili, a já ocenil, že po dlouhé době, kterou jsem strávil sám v džungli zase slyším lidské hlasy. Většina obyvatel se usmívala a atmosféra byla plná bezstarostnosti. Dokázal bych tu zůstat, napadlo mě, když jsme procházeli uličkami.

Zastavili jsme se před velkým domem se zašlou tabulkou hlásající: Andagario Moudrý, alchymistická dílna. Tengor zabušil na dveře. Žádná odezva. Zkusil to podruhé a pak i potřetí. Odpovědí mu bylo jedině ticho. Povzdechl si a otočil se k odchodu.

„Je tu nějaké tlačítko!“ informoval jsem ho. „On má vlastně zvonek!“ dovtípil se a stiskl malý hranolek. Ozvala se krátká sekvence tónů. Redstone. Už jsem o něm slyšel. Moc šikovná věcička. Dveře vrzly.

Krychlová hlava postaršího muže byla plešatá. Usmíval se už od prahu a hlásil: „Pan Andagario není doma!“ Tengor se zamračil a zeptal se: „A kde tedy je?“ „Odešel portálem do Netheru,“ referoval ochotně sluha: „potřebuje nové suroviny, vrátí se asi pozítří.“ Nezbývalo než poděkovat a odejít.

Dveře se zabouchly a Tengor mě zatahal za rukáv: „To jsou oni!“ ukázal na skupinu podivných válečníků. Nesli různé zbraně: válečné sekery, meče, kladiva, nože, luky, kuše. Byli oblečeni do kožených zbrojí, často s kovovým pancířem či přilbicí.

Žoldáci.

Ti žoldáci.

„Stůjte!“ vykřikl jsem. Udělali pravý opak. Celá povedená sebranka se rozeběhla ulicí. To jablko bych jim možná ještě odpustil. Ale na útěku po mě jeden z nich vystřelil z kuše. Zasáhl Tengora. Před očima se mi rudě zatmělo. Letmo jsem zkontroloval Tengorův stav; nebylo to nic vážného – naštěstí. Meč mi skočil do ruky, když jsem se rozeběhl za žoldáky.

Když jsem naštvaný, běhám fakt rychle. Dva strážní si všimli výstřelu z kuše a zahradili žoldákům cestu. Těžce to odnesli. Když jsem probíhal kolem toho místa, sotva se plazili. Další úrok. Zrychlil jsem.

Ulici, kterou jsme běželi, už měli stráže pod kontrolou. Zahradily všechny východy. Žoldáci udělali to jediné, co mohli: vrazili do dveří nejbližší budovy. Když jsem tam doběhl, byli pryč.

Uprostřed místnosti stál portál.

Jindy by se mi tam příliš nechtělo.

Ale když se naštvu, tak to stojí za to.

Fialový svit mě pohltil.

Konec 3. části

  • Předchozí část čtěte zde.
  • 1. část si můžete přečíst zde.
  • Můj blog (obsahuje všechny části) můžete číst zde.
  • Pište komentáře, nápady a návrhy, cokoli.
  • Přidal jsem novou hlavičku (jak jste si asi už všimli).
  • Děkuji za příznivé ohlasy na první 2 části.
  • Pěkné a napínavé, jen tak dále.

  • Hooohou mraz po zádech Borec co to napsal (Kenntucky)

  • SuperTomas

    Fakt super

  • Ghast StudioGhastCZ

    Ahoj fakt super napady i zpracovani je cool

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.