Stín draka: část 5.

[singlepic id=702 w=600 h=77 float=]

Nejsem mrtvý.

Je to docela povzbuzující.

Ležím na rozpálené dlažbě kdesi v hlubinách Netheru. Mám zavřené oči. Kdesi v dálce slyším slabé hlasy.

Nezajímá mě to. Mnohem důležitější je něco úplně jiného.

Právě mi přirostla useknutá noha.

Až to mě vrátilo do reality.

Otevřel jsem oči.

Rázem jsem si všiml několika věcí zároveň; můj zrak se neuvěřitelně zlepšil – viděl jsem teď každý detail černorudých cihel před mýma očima. Moje noha právě přirostla a jizva rychle mizela. Zlámaná žebra s lupáním přirůstala zpět.

Vyskočil jsem na nohy.

Na druhém konci místnosti stálo pět zbylých žoldáků a dva z nich tiskli Andagaria ke zdi. Další se mu snažil vykroutit z ruky dýku. Jejich vůdce tomu přihlížel, zatímco zbylí dva vyděšeně ukazovali mým směrem. Já ale měl oči jen pro podivnou lahvičku pod mýma nohama. Rozhodně to nebyl žádný obyčejný lektvar; tohle mě pořádně nakoplo.

Natáhl jsem se pro válečnou sekeru ležící opodál.

Skočila mi do ruky.

Sama.

Žoldáci vyděšeně vykvikli a konečně přitáhli pozornost zbylých lotrů na mě. Zpola uškrcený Andagario se sesunul k zemi. Trochu jsem si pohrál se svým zrakem a přepnul do rentgenového vidění. Kostlivci vypadají všichni stejně, ale očíhl jsem jejich zbraně. Tohle bude těžké. Sám proti pěti jsem už dlouho nebojoval. Vrhl jsem se vpřed se sekerou v ruce.

Doslova jsem prolétl místností a narazil do prvního z překvapených lotrů. Náraz jej odmrštil ke zdi, kde klesl vedle Andagaria.

Něco není v pořádku.

Jsem moc rychlý.

Dva seky ze dvou směrů.

Pokusil jsem se je odrazit.

Odrazil jsem je. Dokonce tak razantně, že zbraně prolétly těly svých nositelů. Samozřejmě s předpokládaným účinkem.

Z otočky jsem tnul do překvapeného protivníka. Pohyboval se směšně pomalu. Když padal, jeho řemdih rozklepl hlavu jeho omráčeného druha jako – nebudu morbidní. Takže zbývá poslední.

Kde?

Utíkal, samozřejmě.

Nejdřív se ale musím postarat o Andagaria.

„Prober se!“

Přiznám se, docela jsem se bál ho poplácat po tváři. Zatím své schopnosti ovládám spíš sporadicky. Nechtěl jsem změnit alchymistu na krvavou kaši. Nakonec ho probralo hlasité zabušení sekerou o zeď. Ta zeď to docela odnesla. Docela dost. Vyděšeně jsem hleděl na hromadu suti pod mýma nohama.

„Auuuu!“ zakvílel alchymista a posadil se. Otevřel oči. Jako bych četl jeho myšlenky: zmasakrovaní žoldáci, rozmlácená zeď, vypitá láhev, já…

„Ty jsi to vypil!“

Tohle už bylo nahlas.

„Měl jsem tu čest,“ usmál jsem se a konečně jsem se zeptal na to, co mě zajímalo nejvíc: „co to se mnou vůbec je!?“ Postavil se na nohy (tak strašně pomalu – nikdy bych nevěřil, že lidé jsou tak pomalí) a řekl: „Právě jsi ukojil svou žízeň nápojem, jehož složení je tajemstvím Notchovým. Je určen pouze pro bojovníky proti stínu. Tvé schopnosti jsou zcela unikátní. Dokážeš rychle regenerovat, nelze tě otrávit, tvé reflexy jsou rychlejší. Fyzická zdatnost enormní, možnost létat, můžeš metat střely ghastů nebo blazeů. Vidíš v infračervené, rentgenově, mikrovlny, cokoli. Vedlejším účinkem jsou rudé vlasy a zelené oči. Další možné následky lektvaru jsou nepředvídatelné.“

Zatímco alchymista prezentoval své encyklopedické znalosti, mě pomalu docházelo, co jsem vlastně udělal.

Vypil jsem lektvar Vnuknutí.

„Vrátím se pro tebe!“ než stihl cokoli udělat, vylétl jsem z místnosti a prosvištěl celou pevností až k východu. Začíná mě to bavit. A jsem venku. Žoldák v dálce uhání k portálu. Byl celkem blízko cíle. Trošku jsem přidal. Svištěl jsem nad rudými pláněmi směrem k obsidiánové stavbě. Vypustil jsem ghastovu střelu.

Portál zhasl žoldákovi před nosem.

Bum!

Stál jsem proti němu a díval se mu do očí. „Ty a tví druhové jste mi zachránili život,“ řekl jsem tiše. „Prokážu ti stejnou službu. Nech si svůj mrzký krk na hlavě.“ Zamračil jsem se.

Nejsem člověk.

Musel to vědět.

Přesto zaútočil.

Byl to reflex. Smutně jsem se podíval na bezhlavou mrtvolu a odhodil jsem sekeru. Trhnutím zápěstí jsem aktivoval portál. Bezradně jsem se zahleděl zpět přes pláň k pevnosti. Nechám ho ještě chvíli čekat, pomyslel jsem si, a otočil jsem se k portálu. Měl jsem velmi neblahé tušení. Fialový svit mě pohltil.

Nade mnou se klenulo noční nebe.

Ale Železná hora nespala.

Naopak.

Rachot výbuchů a zvonění zbraní dolehlo až ke mě.

Vylétl jsem do výšky a upřel zrak do tmy pod sebou.

Ohromná armáda bestií obléhala město!

Creepeři odpalovali hradby, šípy kostlivců svištěly vzduchem. Zombíci bušili do brány hnijícímy pařáty. Město bylo plné endermanů a po zdech lezli pavouci. Domy hořely. Bránící se lidé ječeli a řvali. Zavřel jsem oči. Je to tady. Zúčtování, prorokované generacemi, očekávané tisíci, konečně přišlo.

Ozvalo se zasvištění.

Úder.

Mrštil se mnou proti zemi. Usilovně jsem se snažil nabrat výšku. To ne! Můj pád zmírnily trosky nějaké budovy. Trámy a kamení mě zasypaly. Tma.

Probral jsem se.

Dva tucty kostí mi srůstaly naráz. Vězel jsem celý (kromě hlavy) v ohromné hromadě trosek. Tady mi nepomůže ani moje nová síla.

Creepeři.

Pět creeperů.

Vesele si to syčeli ke mě v téměř dokonalém kruhu.

Odpálenou hlavu nezregeneruje nikdo.

Proč se tohle vždycky stane zrovna mě?

A kdo mě to, u Netheru, srazil?!?

Konec 5. části

  •  Jsem rád, že i díky Vaší podpoře došlo toto dílo již do 5. dílu
  • Pište komentáře, nápady, návrhy… však to znáte.
  • Předchozí díl si můžete přečíst zde.
  • 1. díl si můžete přečíst zde.
  • Blog (nyní čeká na aktualizaci) můžete číst zde.
  • Za příznivé ohlasy děkuje Shadoe.
  • vtipoman

     Wow!To-je-úžasný.Jen 10 dílů by bylo vážně škoda! :)

  • SuperTomas

    Ty jo fakt neznám lepší povídku!

  • Velice super. Moc se mi to líbí :)

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.