Stín draka: část 6.

[singlepic id=702 w=600 h=77 float=]

SSSsssss!

Není to spravedlivé.

Ležím pod hromadou sutin, zavalen kameny a znehybněn těžkým trámem.

Creepeři se blíží. Za chvilku bude po všem.

SSSsssss!

V poslední chvíli se creepeři zastavili.

„Mňau!“ řekla Tengorova kočka.

Creepeři nesnáší kočky. Bojí se jich.

Černobílý kocour slezl z hromady trosek a zastavil se u mé hlavy. „Mňau!“ zopakoval, a když nejistí creepeři nezareagovali, naježil se a zasyčel. Creepeři se dali na bezhlavý útěk.

„Díky,“ zachroptěl jsem a napnul všechny síly. Těžký trám se ani nepohnul. „Pomoz mi!“ zašklebil jsem se na kočku. Chlupaté zvíře jen arogantně švihlo ocasem a provokativně se posadilo vedle mé hlavy. Znova jsem napnul svaly a levá ruka se s rachotem vyprostila z hromady štěrku a kamení. Zbytek těla ale vězel pod kosti drtícím trámem příliš pevně.

Jako na zavolanou se k mé maličkosti začala blížit skupina zombíků. Během mých pokusů o vyprošťování sice už začalo vycházet slunce, ale v temných ulicích se cítili v bezpečí. Odhadoval jsem, že mě dostanou do několika minut. Jakmile mě zahlédnou, už bude pozdě něco dělat. O důvod víc, abych se začal snažit něco rychle vymyslet.

Rozhlédl jsem se kolem. To přece není možné! napadlo mě, když jsem zjistil, že se nacházím v sutinách Tengorova domu. Ale co by tu jinak také dělal jeho kocour? Kde je on, radši nemyslet. Obyvatelé Železné hory dostali pořádně na frak.

Zabořil jsem volnou ruku do hromady prken a štěrku. Cosi jsem nahmátl. Zabral jsem a po chvíli se mi podařilo vyprostit nohu kostlivce. To už jsem si stihl uvědomit, že můj pád neslavně skončil uprostřed bývalé Tengorovy kůlny. Znechuceně jsem kost odhodil na nejbližší kus dlažby.

Pak můj zrak dopadl na malý semenáček, který poklidně rostl několik decimetrů od mé maličkosti. Padající suť jej nezavalila a právě vycházející slunce se mu opíralo do lístků. Co ale bylo nejdůležitější; rostl přímo pod trámem, který mě držel u země. To všechno jsem si uvědomil naráz.

Hmátl jsem po kosti a nejbližším kamenem jsem ji rozdrtil na jemný prášek. Opatrně jsem jej nabral do dlaně.

„Grrr!“

Zombíci si mě všimli. Zběsile jsem mrštil práškem proti semenáčku.

Je to nesmírný přírodní zázrak. Nikdo ho nedokáže vysvětlit a já už teprv ne.

Každopádně: semenáček vyrostl ve vzrostlou břízu v jediném okamžiku.

Trám který mě tiskl k zemi se nadzvedl.

Zabral jsem.

Štěrk povolil a já jsem se vyhrabal na nohy.

„Grrr!“ řekl zombík.

Odpálil jsem jeho hlavu na oběžnou dráhu jediným mávnutím ruky (miluju mou novou sílu) a pustil jsem se do práce. Ghastovy střely vbrzku zlikvidovaly veškerý odpor zbývajících členů zombíčího houfu a já se pustil do uklízení města. Bral jsem to pěkně s vervou.

Na houf dotěrných pavouků jsem shodil jakousi zeď, šípům kostlivců jsem bez problémů vykličkoval a dokonce i teleportace endermanů je směšná v porovnání s mou rychlostí. Zarazilo mě ale, že jsem nepotkal to, co mě srazilo z oblohy. Zato jsem si ale dal tu práci, že jsem pochytal všech pět creeperů. Předtím, než jsem jimi mrštil o zeď (nezdá se, ale s mou silou to může docela bolet), zašeptal jsem jim ještě do ucha (nebo co to bylo) zlomyslné: „SSSsssss!“

Bohužel, z dříve krásného města se staly ruiny. Krátery vyhloubené creepery byly všude, endermani rozebrali zbytek, no a já jsem město při pronásledování příšer taky moc nešetřil. Jen pevnost uprostřed města, která má hradby zesílené obsidiánem, přežila útok téměř bez úhony. Většina obyvatel byla mrtvá, ale našel jsem skupiny lidí, shromážděných poblíž bývalého Andagariova domu. Byl s nimi i Tengor, jen lehce zraněný a samozřejmě i jeho kočka. Zarazilo mě když jsem mezi nimi uviděl Andagaria; vydal se pravděpodobně zpátky sám a vrátil se z portálu když jsem ležel pod trámem v Tengorově domě.

Kývl jsem na alchymistu a spolu s Tengorem jsme se vydali křížem krážem po městě. Vysvětlil jsem Tengorovi okolnosti mé přeměny a jelikož mi nevěřil, rozmlátil jsem demonstrativně několik poškozených domů. Byl trošičku pobledlý, ale ustál to dobře. Pak jsem položil Andagariovi rozhodující otázku: „Kde se tu vlastně ty příšery vzaly?“

Nepřímo jsem tak vyslovil to, co mě trápilo už od otcovy smrti.

Andagario se posadil na trosky dříve majestátní věže a k mému údivu se dal do vyprávění:

„Kdysi nebylo nic.

Pak přišel Notch a stvořil svět; a ten svět pojmenoval Minecraft. Stvořil vysoké hory, horké pouště i chladné lesy, vytvořil džungli a zelené planiny. Stvořil rostliny a stromy, moře i lávová jezera. Stvořil veškerá zvířata, která kráčejí po povrchu země, stejně jako chobotnice plující vodou. Stvořil i člověka, kterému dal jako jedinému možnost měnit svět.

A člověk stavěl domy, budoval věže, tavil rudy a učil se životu ve světě, který Notch stvořil.

A Notch pozval další, aby se na jeho světě podíleli; tak přišel Jeb a mnozí jiní a spolu s nimi i Herobrine.

Herobrine záviděl Notchovi jeho dílo. Jeho nenávist rostla. Nakonec byla tak silná, že se rozhodl zničit Notchovo dílo. I vnukl Notchovi novou myšlenku a stvořil monstra. Notch však prohlédl jeho úmysly a stvořil nový svět a nazval jej Nether.Ten obklopil lávou a plameny; zahradil do něj lidem přístup a uzavřel do něj monstra, aby nemohla lidem ničit jejich díla a zabíjet jejich blízké.

Herobrine však nespal.

Naučil lidi konstruovat portály, a oni opět propojili oba světy. Notch to uviděl a zhrozil se: uzavřel portál tak, aby pouze lidé mohli volně procházet oběma směry; monstrům měla být cesta uzavřena.

Zareagoval příliš pozdě; některá monstra už stihla proniknout skrz bariéru a rozutekla se po celém světě. Rozmnožila se a v noci vylézala a napadala osamělé dobrodruhy.

Notch proto svořil End, svět Konce. Ve světě Konce neměly žít žádná monstra. Ten, kdo by prošel skrz portál, který tam vedl, měl žít opět v bezpečí a pokoji.

Herobrine ale překroutil Notchovy plány a stvořil Ender, rasu mocných služebníků temnoty. Tu rozdělil na tři druhy: endermany, kteří dokáží rozebírat stavby, enderdraky,
kteří dokáží zničit vše, kromě obsidiánu nebo podložního kamene a Toho, který vládne Enderu, celé prokleté rase. A všichni společně ničili End, dokud z něj nezbyly jen skály roztroušené v prostoru.

To ale Herobrinovi nestačilo; chtěl totiž zničit celé Notchovo dílo. Proto vytvořil most, který propojuje náš svět se světem Endu. Most byl ale slabý, a přenášel pouze endermany. Herobrine proto most posílil, a každých tisíc let proto nastane Zůčtován. Most přenese do našeho světa endermany a enderdraky spolu s jejich vládcem a společně jej zničí.

Notch však nedopustil zkázu svého světa: vytvořil lektvar Vnuknutí. Ten kdo jej vypije, stane se bojovníkem proti stínu; jen on má moc odvrátit katastrofu, která každých tisíc let hrozí našemu světu.“

Poslouchal jsem a nedokázal jsem uvěřit vlastním uším.

Já? Proč já?

Naprosto hloupě jsem ze sebe vypravil jedinou větu, která mě v té chvíli napadla: „Budu potřebovat zbraň.“ Alchymista se usmál. Vzpoměl jsem si na svou starou kamennou sekeru. Jediným úderem bych ji teď dokázal roztříštit na kusy. Dokonce i z luku bych musel střílet opatrně. Dokázal bych ho zlomit jediným rychlým nátahem.

„Existuje jen jeden meč, kterým se můžeš postavit moci Enderu.“

Andagariovy oči se zabodly do mých.

„Jmenuje se Stín draka.“

 

Konec 6. části

  • Děkuji za vaši podporu
  • Pište komentáře, připomínky…
  • 5. díl zde k nahlédnutí
  • 1. díl zde  k přečtení
  • Těšte se na další díly – čeká vás něco neopakovatelného…
  • Shadoe_Restalon

    Omlouvám se, pokud s tím valím příliš rychle, ale nebojte se. Teď si dám asi až do pátku pauzu…

  • vtipoman

     Jmenuje se Stín draka.U téhle věty jsem málem nedýchal.

  • Úplně super cool. Je to strašně napínavé. Nemůžu se dočkat co bude dál.

  • SuperTomas

    Je to opravdu vynikající povídka určitě pokračuj!

  • je to fakt supr dupr moc moc dobry je to nej.

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.