Stín draka: část 7.

[singlepic id=702 w=600 h=77 float=]

Temná noc pohltila vše.

Proti bledému měsíci stála vysoká postava a shlížela na mě.

Ležel jsem v prachu a nedokázal jsem se pohnout.

„Zklamal jsi!“ fialové oči se mi zabodly do mozku.

Postava pozvedla černý meč a namířila jej na mě.

„Proto zemřeš!“

Otevřel jsem oči.

Ozvěna těch slov mi duněla hlavou. Byla ještě noc, ale měsíc již zapadal. Kdesi daleko za rozbitými střechami a prolomenými hradbami naznačoval jemný přísvit příchod rána. Zatřásl jsem hlavou, abych se zbavil posledních zbytků noční můry a přepnul jsem svůj zrak do denního režimu. Bylo sice ještě šero, ale já dávám instinktivně přednost svému starému způsobu vidění.

Od bitvy s netvory uběhly tři dny. Tengor se zatím vyléčil ze svého zranění a já pomohl obyvatelům města s nutnými opatřeními. Po dlouhém ujišťování ze strany Andagaria byli ochotni uvěřit že opravdu nejsem démon nebo jiná pekelná příšera, přesto se ke mě chovali poněkud odměřeně a já jsem si toho všiml. Pomohl jsem jim nicméně zavalit veškeré díry ve hradbách a osobně jsem odrazil noční útoky příšer, které však už zdaleka nedosáhly takové intenzity. Momentálně jsem odpočíval po jedné takové misi. Nemusím spát, ale tímto způsobem načerpám nové síly mnohokrát rychleji a účinněji.

Dnešek měl být velkým dnem. Všichni měšťané byli v bezpečí ubytováni v pevnosti, kterou příšery nejsou s to překonat, takže jsme se s Andagariem rozhodli, že se poohlédneme po Stínu draka. Pokud mám odrazit útok nějakých nesmírně mocných bytostí, mohl by se mi hodit. Jakým způsobem to mám udělat, mi samozřejmě nikdo neřekne. Přesto jsem si vědom toho, že nějak to udělat musím. Když už nic jiného, dlužím to své vesnici.

A taky nenávidím příšery.

Nakonec jsme do naší skupiny přibrali ještě Tengora, jehož bojové schopnosti jsou sice velmi omezené, ale má dokonalé znalosti zdejšího okolí – a taky kompletní mapu tohoto koutu světa. A taky má moc pěknou kočku. To, jak mě zachránila před creepery jí nikdy nezapomenu. Podle jakýchsi přiblblých proroctví by se měl Stín draka nacházet kdesi v lesích na severu – ale věřte proroctvím, když vás určí za spasitele světa. Já osobně si tak moc nepřipadám.

Každopádně, všechno je lepší než tu jen tak sedět a čekat, až se otevře most a do našeho světa nakráčí armáda odkudsi z jiného světa. Zvlášť když má evidentně v úmyslu vás co nejdříve eliminovat.

Svou stabilní letovou rychlostí bych do lesů doletěl asi tak za čtyři hodiny. Alchymista ale sveřepě tvrdí, že i kdybych místo úkrytu tajemného meče nějakou náhodou objevil, bez jeho odborné asistence nemám šanci dostat se dovnitř. Neznám tedy žádné dveře nebo zeď, které by mě dokázaly zastavit, ale rozhodl jsem se, že mu budu věřit. Krom toho je docela příjemný společník.

Vyskočil jsem z postele a navlékl na sebe můj nový bojový oděv. Vyrobil mi ho Andagario a tvrdí, že je pevný a spolehlivý. Každopádně vypadá pěkně a nedokážu ho roztrhnout holýma rukama, takže na tom asi něco bude. Zbraň samozřejmě nemám. I ten nejtěžší meč by velmi brzo odnesl následky mého tvrdého zacházení. Proto jsem pokácel nedaleký strom a vyrobil jsem si něco jako kyj. Tengor tvrdí, že vypadá spíš jako beranidlo.

Dole u brány už na mě čekali oba společníci, spolu s kocourem, který se spokojeně hřál v Tengorově náruči. Sebral jsem kyj, který ležel přede dveřmi (při pokusu dostat jej dovnitř mi celá budova skoro spadla na hlavu) a vydali jsme se na cestu. Prošli jsme branou pevnosti a pozdravili unaveného strážného, který hlídal jediný vchod vyražený do hradeb.

Cesta rychle ubíhala – tedy alespoň těm dvěma. Musel jsem jim přizpůsobit své tempo, takže jsem se plazil jako šnek. A to přesto, že se oba neustále dopovali Andagariovými elixíry, které je měly zrychlit. Andagario mi po cestě alespoň vyprávěl prastaré příběhy a proroctví. Naštěstí taktně vynechával ta, ve kterých figorovala má osoba. Tengor se do rozpravy připojil málokdy, protože většinu cesty hleděl do počmrkaného papíru, o kterém tvrdil, že je to mapa.

Večer jsme se utábořili a alchymista rozdělal oheň, zatímco jsem potichu nadával na fyzické dispozice obyčejných lidí. S takovou se k meči dostaneme snad až za týden. Seděli jsme tak u ohně a opekáli vepřové, když mě něco napadlo: „Tengore,“ začal jsem nesměle: „možná bychom tě měli naučit trošku zacházet se zbraněmi. Doba je nebezpečná, a až budeme na místě, nebylo by dobré, kdybychom se museli starat o tvé bezpečí. Kdyby nás napadla přesila nepřátel, mohlo by se snadno stát, že bychom tě neubránili a ty by jsi se nemohl nijak bránit.“

„Proč ne?“ řekl Tengor po kratším mlčení: „kdyby jsi byl ochoten mě něco naučit…“ „Já ne,“ řekl jsem: „on!“ ukázal jsem šunkou na alchymistu. „Proč já?“ zaprotestoval Andagario. Mnohoznačně jsem se usmál: „protože já,“ odmlčel jsem se a zakousl jsem se do šunky: „bych ho svým prvním úderem pravděpodobně zabil.“ Tengor pobledl a alchymista se zaškaredil.

Spokojeně jsem chroupal šunku, zatímco Andagario mlátil Tengora v cvičných soubojích hlava nehlava. Tengor měl celkem talent, ale alchymista byl zkušený a docela zlomyslný. Kocour seděl vedle mě, švihal ocasem a hypnotizoval kus masa v mé ruce. Udělal jsem na něj rentgenové oči a kocour se ke mě namyšleně otočil zády.

Ráno jsme pokračovali v cestě. Tengor docela nadával, když se hrabal na nohy a dokonce ani Andagario nevypadal dvakrát odpočatě. Lektvary rychlosti si vybraly svou daň. „Jak takhle hodláte pokračovat?“ optal jsem se opatrně Tengora. „Už je to jen kousek,“ Tengor zašátral po svém počmrkaném papíru: „asi okolo poledne dojdeme do městečka Zářivá šupina; je to rybářská osada.“ Ukázal na podivný pletenec který ze všeho nejvíc připomínal umírajícího supa. „Poté můžeme pokračovat většinu cesty po vodě. Je to sice proti proudu, ale rozhodně je to rychlejší než chůze.“

Chrastimír se zašklebil: „Lodě mám, což o to, zbožím ze Železné hory nepohrdnu, ale jakou mám záruku, že ty lodě vrátíte? V dnešních časech se nedá nikomu věřit.“ Andagario se zatvářil dotčeně: „Pojeď s námi, jestli chceš.“ Nadechl jsem se, ale alchymista mě zpražil pohledem. „Nikdo z nás proti tomu nebude nic namítat,“ řekl. Vůbec se mi nelíbil tón, kterým zdůraznil obě slova. Téhle výpravě snad velím já, ne?

Loď – jak vznešený výraz pro malé, oprýskané plavidlo, na které jsme se sotva vešli. Chrastimír se staral o řízení celé plachetnice a příznivý vítr hnal naši loď na sever. Vlastně spíš na severovýchod, uvědomil jsem si, když jsem sledoval směr řeky pozorněji. Do Železné hory jsem připutoval ze severu, Zářivá šupina je na východ od města a teď plujeme severovýchodně. Zajímavé, kdybych prošel lesem, který se táhl na západ severně od Zářivé šupiny, mohl bych se vrátit do džungle. Domů – kde je vlastně můj domov?

Andagario mi poklepal na rameno: „Podívej!“ ukázal na východ, kde studený vítr rozfoukával mlhu nad jakousi bažinou. „To je Hnilobný močál, tam končí království Ordein a začíná území nikoho.“

Království Ordein. Strávil jsem v něm celý život, ale naši vesnici nikdy nenavštívil žádný cizinec. Ani výběrčím daní nestála vesnice za návštěvu. Byla příliš odlehlá, stejně jako zbytek pohraniční provincie Železná hora. Věděl jsem, že naše provincie na severu sousedí s královstvím Irrion. Tam žili barbaři v zemi věčného sněhu a ledu. Proslýchalo se, že tam žijí i jiné stvůry, než creepeři, pavouci a nemrtví. Ale kontakty se zemí ohraničenou štíty Prastarého pohoří se kontakty neudržovaly. Království Irrion bylo jen pozapomenutým mýtem.

Andagario mi v Železné hoře sdělil, že na jihu leží království Warez. Jeho obyvatelé jsou prý všichni stejní. Prý je jich velký počet a chodí v jednotném oblečení. Z neznámého důvodu říkají okolní národy tamějším obyvatelům steveové. Ví se toho o nich jen málo, protože stejně jako království Irrion jsou neprodyšně uzavření horským pásmem, které zároveň tvoří hranici jejich království.

Ze zadumání mě vytrhl Tengorův výkřik. V ruce svíral mapu. Dostali jsme se již do oblasti pokryté sněhem. Na západ od nás se rýsoval zasněžený les, v jehož středu stála vysoká hora. Andagariův pohled mi naznačil, že jsme na místě. Loď zastavila a Chrasťa nám spustil člun. „Počkej tu na nás. Pokud se do pozítřka nevrátíme, můžeš se vrátit,“ dal alchymista Chrasťovi instrukce a náš člun zamířil ke břehu. Při plavbě Tengor i Alchymista odpočívali a nabrali nové síly. Byli jsme dobře připraveni.

Cesta ubíhala velmi rychle, takže netrvalo dlouho, a došli jsme doprostřed lesa. Zahleděl jsem se na vysokou horu a hodil po alchymistovi nevěřícný pohled: „Tady?“ „Tady.“

„Kde je brána, vchod, nebo tak něco?“ zeptal se nechápavě Tengor, ale alchymista už poskakoval okolo hory, prohlížel si jednotlivé kameny a zběsile listoval svou knihou. Minuty se měnily v hodiny. Zvedl jsem oči v sloup. Pak mě něco napadlo. Párkrát jsem přeladil oči, několikrát jsem to překontroloval, a pak jsem se spokojeně zašklebil: „Tady ty troubo!“ zakřičel jsem na Andagaria a ukázal na hladký kus skály. Můj dokonalý zrak však objevil několik úzkých mezírek, pečlivě skrytých ve skalní mase.

Zastrčil jsem prsty pod nenápadný skalní záhyb a vší silou jsem zabral. Odsouvací kryt mi zůstal v ruce a odhalil otvor, vedoucí kamsi do hlubin hory. Byl ale příliš malý; protáhl by se ní sotva Tengorův kocour. Nechápavě jsem hleděl na podivný prášek, který byl v otvoru nasypaný a podivně – „Redstone!“ zakřičel jsem, zatímco ke mě Andagario udýchaně dobíhal.

Andagario vytáhl z tlumoku několik pytlíků redstoneu. Kam jej nasypal, sníh tál a odtékal. Vytvořil podivný obvod sestávající se s několika redstoneových pochodní zapojených na různých místech a poté obvod aktivoval.

Z těžkým zaduněním se kamenný blok odsunul a odhalil chodbu, přehrazenou ocelovými dveřmi. Andagario se zamračil a po chvíli práce se mu konečně podařilo deaktivovat i je. Měl pravdu. Bez něj bych se dovnitř nedostal. Rozbít tlustou ocelovou stěnu bych nedokázal. I když, pokud bych zkusil svůj kyj a –

„Půjdeme, ne?“ řekl Tengor a vytáhl meč. Andagario je doslova chodící zbrojnice. Tenhle meč mu věnoval po cvičném souboji. „Já jdu první, alchymista bude svítit a Tengor mu bude krýt záda,“ rozhodl jsem. Zvedl jsem ze země svůj kyj a hodil jsem si ho na rameno. „Jdeme!“ zavelel jsem.

„Kdo tu ten meč ukryl?“ zeptal jsem se přes rameno Andagaria. „Mudrc Thecio, před sedmisty lety,“ řekl alchymista: „Chtěl jej zachránit před králem Vynionem III..“ Jméno mi nic neřeklo, ale přesto jsem přikývl. Chodba se svažovala a každou chvíli jsme museli scházet příkré schody. Pak se mi do ruky zabodl šíp.

„To jsou ale blbý fóry!“ zanadával jsem a vytrhl jsem si šíp z rány. Bleskurychle se zregenerovala. „Pasti,“ řekl Andagario. Mám takový zvláštní pocit, že mě považuje za úplného idiota. Vydal jsem se dopředu. Ignoroval jsem šípy, které se mi zabodávaly do rozličných míst z mnoha úhlů. Došel jsem na konec chodby a déšť šípů se zastavil. S klením jsem si začal vytahovat šípy z těla. Až zas tak bych riskovat neměl. Rána do oka nebo do spánku by mě možná mohla i zabít. Každopádně mí dva přátelé se sem asi nedostanou.

Před mýma očima se rozprostírala široká místnost. Uprostřed místnosti ležel velký kamenný kvádr. A na něm, přímo uprostřed, ležel blyštivý meč vyvedený ve stříbrné a černé, planoucí podivným ohněm. Tryskala z něj nesmírná moc a síla. Téměř nábožně jsem přistoupil k oltáři. Fascinovaně jsem si zářící zbraň prohlížel. „Tak tohle je Stín draka,“ zašeptal jsem.

Ozvala se exploze.

Nechápavě jsem se zahleděl na otvor ve stěně, kterým procházeli zombíci a shromažďovali se okolo oltáře. Jako poslední přišel někdo jiný.

„Vítej,“ řekl. „Už tu na tebe netrpělivě čekáme.“

Poznal jsem ho.

Konec 7. části

  • Doufám že se vám prodloužený díl líbil.
  • Pište komentáře a připomínky.
  • BONUS ke Stínu draka
  • KOMPLETNÍ SEZNAM všech dílů Stínu draka
  • Těšte se na nadupaný závěr série
  • Všechny fanoušky zdraví Shadoe
  • Jako vždy další super díl tvé skvělé povídky.

  • super dil,je to napinavy jak ksandy tesim se na dalsi

  • SuperTomas

    Tenhle díl byl úžasnej!

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.