Stín draka: část 8.

[singlepic id=702 w=600 h=77 float=]

Zombíci bručí.

Za sebou slyším výkřiky mých přátel.

Nemohou mi pomoci.

A přede mnou stojí on.

Stín draka leží na dosah.

Blízko, a přece příliš daleko.

 

„Trvalo ti to déle, než jsem předpokládal,“ prohlásil posměšně Ten, který vládne Enderu. Vysoká štíhlá postava s tmavomodrými vlasy a fialovýma očima si mě měřila kritickým pohledem. „Tak ty jsi ten Notchův kýžený spasitel,“ konstatoval a spokojeně zkřížil ruce na prsou. Mávnutím ruky přitáhl nedaleký kámen a pohodlně se na něj usadil. Fialové oči se zabodly do mých.

„Můj pán tě zdraví,“ odmlčel se a jeho černá tvář se protáhla: „z neznámého důvodu mi přikázal, abych ti nabídl spolupráci. Mohl by jsi nám pomoci proti Notchovi a jeho nohsledům.“ Odmlčel se. Když jsem neodpovídal, pokračoval: „Jako pánův služebník by jsi měl úžasnou moc. Položil by ti k nohám mnohé říše. Naučil by tě znát mocná tajemství. Rozmysli si dobře svou odpověď.“

Nechal jsem si jeho návrhy prolétnout hlavou. Neznělo to špatně, to musím přiznat, ale na druhou stranu …

„Zabili jste mi otce,“ řekl jsem tiše a oplatil mu jeho pohled s nemenší razancí. „Zničili jste město mých přátel a usilujete o smrt mých spojenců. Pokud budete vládnout, zavládne chaos a bezpráví.“ Vycenil jsem zuby v karikatuře úsměvu: „Ale především, odmítám pomáhat pánovi, který ani neví, jak si má vybrat služebníky,“ pronesl jsem uštěpačně.

Jeho ruka vystřelila dopředu a Stín draka se vznesl do vzduchu.

Než jej ale stačil přitáhnout, natáhl jsem pravici a meč se zastavil uprostřed letu. Sotva znatelně se chvěl, zatímco jsme stáli nehybně naproti sobě.

Vypálil jsem po něm ghastův projektil.

To jej vyvedlo z koncentrace, takže na chvíli povolil své nelítostné sevření. Stín draka mi skočil do ruky, zrovna když střela míjela uhýbajícího nepřítele. Vzpamatoval se rychle: „Zabijte ho!“ zařval. Zombíci sebou trhli a natáhli své pařáty směrem ke mě. Odhadl jsem jejich počet asi tak na padesát. Zastrčil jsem meč za opasek a roztočil kyj. Na tuhle prácičku nebudu špinit poctivou ocel.

Vrhl jsem se dopředu a zběsile vrhal jednu střelu za druhou. Některé jsem zapálil, jiné odpálil, bylo mi to jedno. Pak můj kyj dopadl jako blesk a svět se proměnil v cáry hnijícího masa a křupání přeražených kostí. Zatloukal jsem zombíky bleskovou rychlostí do země a nezapomínal jsem podpálit několika střelami příliš dotěrné exempláře. Mrštil jsem kyjem proti nejzuřivější partě zombíků a ta se (doslova) roztrhla na kusy.

Poskakoval jsem mezi směšně pomalými netvory a mezi otočkami a piruetami jsem jim zasazoval přesné rány na mozkovny. Ruce mi brzy zalily litry hnilobné břečky. Fuj! Chytil jsem zombíka za natažené ruce a roztočil jej proti jeho soukmenovcům. Za chvíli byla celá místnost naplněná kilogramy shnilého masa. Mou zombiezbraň jsem nakonec inhumoval klasickou ránou o zeď.

S úsměvem jsem se otočil k mému nepříteli.

Nezúčastněně na mě pohlédl.

„Tak tohle je tvoje odpověď?“ zeptal se. „Ano,“ řekl jsem mrazivě a natáhl jsem se pro meč. „Vyřídím to svému pánovi. Příště, až se setkáme, zabiju tě. Srazil jsem tě z oblohy nad městem a dokážu to i znova,“ oznámil mi tiše a vzlétl. Zavířila oblaka prachu (obyčejného i kostního) a byl pryč. Z jeho sebejistoty mě zamrazilo v zádech. Musí si být naprosto jistý mocí svého pána, napadlo mě. Já jsem si tím svým až zas tak jistý nebyl.

Ozvalo se zařinčení a do místnosti vpadli Tengor a Andagario. „Past zneškodněna,“ prohlásil hrdě alchymista. „Jdete s krumpáčem k vykutaným diamantům,“ použil jsem klasické přísloví místo odpovědi. Tengor si nevěřícně prohlížel rozmlácenou, zombíčím hnisem zalitou místnost. Obdivně hvízdl, když v protější stěně objevil zaražený kyj.

V krátkosti jsem vypověděl oběma společníkům svůj příběh. Tvářili se poněkud zaraženě, když jsem jim popsal protivníkovu reakci na smrt zombíků. Pravděpodobně přemýšleli o tom samém, jako já. Chvíli mlčení jsem přerušil slovy: „A co budeme dělat teď?“ Andagario pokrčil rameny. „Počkáme na spuštění mostu?“ nadhodil jsem. „Ne,“ řekl alchymista: „pokud to zajde tak daleko, už nebudeš mít šanci se jim postavit.“

„A jak s nimi mám tedy bojovat?“ vykřikl jsem zděšeně: „oni se sem nevrátí, dokud nespustí most a pak mě prostě zabijí!“ Andagario si povzdechl: „O tomhle legendy mlčí. Nemohu ti poskytnout žádnou radu.“ Zkrabatil čelo a zakoulel očima: „Poprvé za svůj život jsem naprosto v koncích s rozumem.“ Mrkl jsem na Tengora. Zakroutil hlavou a smutně se usmál. U Notche! Zase to všechno zůstane na mě, pomyslel jsem si, když tu –

– jsem si vzpoměl na Pergamen.

Dědil se v naší vesnici z generace na generaci v rodině Tassiů. Pocházel z dob dávných a jen nejstarší členové rodiny jej dokázali přečíst. Byla to stránka vytržená z nějaké knihy, ozdobená starobylou iluminací. Ta představovala hořící bytost z Netheru – Blaze a na pozadí zobrazovala typickou podsvětní krajinu z osamělými postavičkami prasozombií a ghastů. Text jsem se během dlouhých let naučil na zpaměť.

„Blaze jest tvor pekelný, vzezření nelidského a podstaty ohnivé, kterýžto metlou všech dobrodruhů bývá. Plivati dokáže střely spalující a hučí, podobajíce se peci rozžhavené. On jen v hradech podsvětních skrývá se; a když odhalen je, zlých zvuků vydavše, počne krušiti pocestného záplavou ohňů ohavných dokud nesrazí jej do jámy ohnivé a v popel neobrátí jej. Pročež však loven bývá, že schránka jeho tělesná obsahuje tyče zlaté, z kteréžto drcením připraviti lze prášku podivného. V kombinaci s perlou  enderskou lze z něj vytvořiti oko, kteréžto dokáže přemístiti dobrodruha do sfér Endských.“

Andagario vytřeštil oči: „Zopakuj to!“ zašeptal. „ … kteréžto dokáže přemístiti dobrodruha do sfér Endských,“ zopakoval jsem pečlivě. Alchymista celý zbledl: „Kde jsi to zjistil?“ zeptal se, když našel dech. Popsal jsem mu celou historii Pergamenu a Andagario užasle poslouchal: „Vy jste objevili vytrženou stránku Kodexu Netherského, stěžejního díla moderní alchymie sepsaného samotným Theciem!“

„Žádný alchymista dnes již neví, zda má prach nějaké využití vyjma lektvarů, zatímco vy ve vaší vesnici ukrýváte útržek z knihy samotného Thecia!“ zvolal alchymista a nevěřícně zakroutil hlavou. „Už neukrýváme,“ uvedl jsem jeho nadšení na pravou míru: „lehl popelem při Dlouhé noci.“ Alchymista posmutněl, ale přesto prohlásil: „Nyní již tedy víme, co máme dělat. Snad je to znamení Notchovo. Pokud nemáte námitek, neprodleně připravím několik ok Endských.“

Vytáhl své alchymistické harampádí a ponořil se mezi klokotající křivule. Tengor se usmál: „Vypadá jako kdyby mu odpálili creepera před nosem,“ řekl: „takhle nemakal už roky.“ Pohladil svého kocoura, který na mě povýšeně hleděl z Tengorova ramene. Asi mi ještě neodpustil ty rentgenové oči.

„Mám to!“ zajásalo cosi z hromady zkumavek a kotlíků. Zpoza jednoho konce hromady se vynořila ruka, svírající malý kulatý předmět. Zamrazilo mě – koule je nepřirozený tvar a to může znamenat jen nepříjemnosti. Ve starých legendách se vypráví, že Notch při tvorbě světa zavrhl kouli jako příliš obyčejnou. Nechápu proč, mě příliš obyčejná nepřipadá.

„Co teď s ní?“ zeptal jsem se opatrně. Odměnou mi byl nechápavý Andagariův pohled: „Ty to nevíš?“ „U creepera!“ zařval jsem a mrštil jsem kuličkou proti stěně.

Vznesla se.

„Aha,“ řekl jsem po chvíli. Kulička spadla. Sebral jsem ji ze země. „Tady se naše cesty musí rozejít,“ oznámil jsem nic nechápajícím společníkům: „mám podezření, že spuštění mostu se blíží. Nemohu již na nic čekat. Ani na vás,“ řekl jsem a smutně se po obou přátelích podíval: „Tohle mě dovede do Endu. Překazím Herobrinovy plány – nebo zemřu.“ Sebral jsem z Andagariovy natažené dlaně hromádku kuliček. „Notch vás provázej,“ řekl jsem a proletěl jsem tunelem ven z hory. „Ne!“ zaslechl jsem Tengorův vyděšený výkřik, když konečně pochopil můj plán. Vyhodil jsem kuličku do vzduchu a vydal jsem se směrem, kterým mě vedla.

Přelétl jsem řeku a letmo jsem zahlédl Chrastimírovu plachetnici. Má cesta vedla na východ. Do Hnilobného močálu. Pod černými stromy tekly bahnité potůčky a mizely v zamokřených planinách. Občas krajinu proťala stužka umírající řeky, jejíž břehy byly pokryty hromadami mrtvol. V močále nic nežilo, jakékoli zvíře bylo stráveno ohavnými mokřinami plnými jedovatých par a bublajících vod. Mrtvé stromy syčely ve větru strašlivé kletby. Bylo to ohavné místo.

Nad malým ostrůvkem uprostřed umírající spouště se moje cesta zastavila. Oko zazářilo a sneslo se na zem. Udělal jsem totéž a země se zachvěla, když jsem těžce dosedl do středu plochy. Létání ještě v malíčku nemám.

Začal jsem zuřivě odhrabovat hlínu. Jindy by to působilo směšně, ale teď, s mou novou silou, vystřelovaly proudy hlíny desítky metrů nad ostrov. Netrvalo dlouho a narazil jsem na kámen. Napjal jsem všechny síly a udeřil jsem přímo doprostřed kamenného bloku. V ruce mi prasklo, tuny kamení povolily a já se propadl do temné místnosti. Ruka mi srostla zrovna když jsem rozdrtil hlavu překvapenému zombíkovi.

Uprostřed místnosti stál portál. Před ním ležela planoucí klec, v níž rotoval podivný tvor. Jinak tu byli jen dva zombíci a kosťa. V touze vyzkoušet můj meč jsem tasil Stín draka a mávl přímo proti zombíkům. Zaduněl hrom a úder blesku rozthl obě zombie a rozštípl kostlivcovu páteř.

Obdivně jsem hvízdl.

Další úder schytala hořící klec.

Za sebou jsem uslyšel syčivý zvuk pavouka. Mávnutím meče jsem mu shodil vchod do místnosti a zahradil tak průchod všem dalším potenciálním návštěvám. Pak jsem udělal několik roků k portálu. Levitoval nad zemí a pod ním zářilo lávové jezírko. Žádnou hmotu portálu jsem ale neviděl. Až poté jsem si všiml, že část rámu portálu je vyplněna oky Endskými, ale v ostatních částech chybí.

Několika pohyby ruky jsem vyplnil zbytek rámu a portál se rozzářil.

Potlačil jsem nervozitu.

Mávnutím ruky jsem zasypal lávové jezero (co kdyby portál nefungoval) a zhluboka jsem se nadechl.

Podivný svit mě pohltil.

 

Konec 8. části 

  • Doufám, že se vám tento díl líbil, další čekejte ke konci týdne…
  • Přečtěte si také předchozí části povídky nebo speciální BONUS 
  • Důležité info: práva na zfilmování Života creepera byla udělena Breakdown studiu. Pokud se jim film povede, je možné, že se dočkáte adaptací dalších děl.
  • Pište komentáře
  • Konec série se blíží, těšte se na závěr
Tagged with: , ,
  • SuperTomas

    Ty krůto to je napínák, fakt že jo!

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.