ZE ŽIVOTA ČLOVÍČKA #2

zzc[1]

#2 – Odlet

   Země se otřásá. Prší. Ze všech stran mě obklopují křik, panika a násilí. Tlačím se zoufalým davem vpřed. Tak takhle vypadá čiré šílenství, pomyslím si. Není lehké udržet se na nohou, ale padnout teď k zemi by znamenalo jasnou smrt. Masa lidí je neúprosná a svým pohybem udolá každého, komu dojdou síly nebo jen nešťastně škobrtne.

   Můj cíl – náš cíl, je již nadohled. Brána do doku číslo 9, přísně střežená po zuby ozbrojenými vojáky.

   Slyším výstřel, někdo z davu se právě pokusil projít skrze obranu hrubou silou. Ačkoli se jednalo o čin ze zoufalství, který se dal pochopit, bylo jasné, že bez odezvy dlouho nezůstane. Salva obránců pokropila první řady omračujícími výboji a rychle tak zlikvidovala hrozbu. Navzdory výstřelům se dav nezastavil a stále se tlačil kupředu.

Při pohledu na uspané mi došlo, jak patetické bylo použití omračovačů. Že by pošetilá snaha mocných, a již zachráněných, zachovat humánnost? Neuvěřitelné. Vojáci mohli stejně tak použít ostré náboje. Vzhledem k současným okolnostem by v tom nebyl rozdíl, ti lidé se totiž už nikdy neprobudí.

   Pod bundou v hliníkovém kufříku schraňuji to nejcennější, co na této zeměkostce mám. To co mě v odchodu zdrželo a kvůli čemu teď musím čelit této nepříjemné situaci. Můj výzkum, můj život – moji vstupenku na loď. To čím se liším od davu, kterého jsem teď členem a který je neodvratně odsouzený k smrti. Musím se k bráně dostat včas!

   Vlhký vzduch náhle prořízl zvuk sirény následovaný vzdáleným výbuchem, který postupně ještě zesiloval. Tlaková vlna ovanula všechny přítomné a nad branou roztřepetala mokré vlajky konfederačních států. Mohutný transportní modul k Arcibaldu odstartoval. Využil jsem náhle stržené pozornosti ve svůj prospěch a prosmýkl se k nejbližšímu strážnému.

   Času nebylo nazbyt, dalo se čekat, že dav nezůstane oslněn odlétajícím modulem dlouho. Ba co víc, vyvolá to v něm ještě větší zoufalost, protože zdejší transport – archandělský, se stal v tomto městě poslední nadějí na přežití. Roztřesenou rukou sahám do napůl rozepnuté bundy a vytahuji pečlivě střeženou datakartu. Kdyby se při cestě sem někdo z tlačenice dozvěděl, že jsem měl něco takového u sebe, nejspíš bych už nežil, ale teď mě před jejich vražednou závistí snad vojáci ochrání.

   Strážný jedná rychle, očividně nejsem zdaleka první, kdo se u něj snažil dnes identifikovat. Předloketním senzorem zkontroluje pravost karty a ihned mě schovává za sebe a s připravenou zbraní doprovází necelých pět metrů k nejbližší škvíře mezi zátarasem. Sotva projdu, ujímá se mě další voják, se kterým běžím již bezpečným koridorem k bráně a nástupišti do transportu. Ještě než nastoupím, musí prý znovu ověřit mou totožnost a prohledat mě.

   „Položte všechny své věci, krom základního oblečení, sem,“ nařizuje mi voják a ukazuje na pás vedoucí do rentgenu.

   „Jistě, hned,“ odpovím nakřápnutým hlasem a vyndávám kufřík zpod bundy. Než se stihnu svléknout, už jsem na své zavazadlo dotazován. „Jsou tam jen papíry, můj výzkum, klidně se přesvědčte,“ pobídnu muže po své pravici.

   „Přesvědčím, pane, o to se nemusíte bát, ale pospěšte si, už sem jdou další pasažéři a odlétáme za patnáct minut.“

   „Ano, ano, já vím,“ koktám, zatímco si nemotorně stahuji svetr.

   Po chvilce mě muži propouští a posílají směrem na palubu. Konečně procházím branou a přede mnou se rozprostírá pohled na transport třídy alfa15 – moderní diskový modul s vertikálním startem schopný pojmout 1000 lidí a vyrobený k jedinému účelu – okamžité evakuaci. Další vojáci v chodbách mě rychle směrují na místo, kde se ve stoje poutám a připravuji na start. Kufřík už nedám z ruky, stále jej střežím jako oko v hlavě, zatímco sleduji další příchozí.

   Místnost je zcela odříznuta od venkovního dění, nevím tedy, co tam právě probíhá, ale dokáži si představit, jaké to musí být peklo. Vojáci pravděpodobně nemilosrdně omráčí desítku prvních řad, stovky lidí, a pak uzavřou zátaras a kvapně nastoupí těsně před tím, že loď odstartuje. Šílené, opakuji si v duchu stále dokola, dokud se nerozsvítí varovné světlo nad dveřmi a robotický hlas z mikrofonů začne odpočítávat.

   U trojky zavírám oči, a ač nevěřící, modlím se k Bohu, aby vše dobře dopadlo. Dva, jedna…

* * *

   Slyšel jsem pípání. Co se to se mnou děje? Přemýšlel jsem. Hlas motoru a křik pasažérů byly ty tam a mě přepadla bolest hlavy. Nebo tu byla ta bolest pořád a naopak hlasy a křik byly jen snem? Cítil jsem, jak jsem zpocený. Ležel jsem na posteli a zhluboka vystrašeně oddechoval. Otevřel jsem oči a uviděl potemnělou kajutu bez oken. Zrak se mi trošku mlžil, ale rozpoznal jsem přístroje vedle postele. To ony vydávaly ten otravný pípavý zvuk, který mě probudil. Posadil jsem se a šokovaný se snažil přebrat si, co se mi právě zdálo.

   Po chvíli se ozvalo zasyčení a otevřenými dveřmi vstoupil muž. Bezeslova a se zájmem si mě prohlížel, jako bych byl nějaký výzkumný experiment, jehož výsledek se měl právě dozvědět.

   „Nikdo tam nepřežil, všichni umřeli, všichni tam umřeli!“ Rozklepal jsem se.

   „Bohužel, je to tak. Planeta se zhroutila krátce poté, co mateřské lodě odstartovaly. Čerpání energie ze země nenávratně narušilo jádro zeměkostky. Planeta samotná by nejspíš ještě pár let vydržela, ale její život jsme znatelně zkrátili další těžbou, bez které by nebylo možné postavit mateřské lodě a zachránit více jak polovinu populace. Muselo to tak být. Buď oni, nebo celá civilizace.“

   „Více jak půlku? Dokázali jsme to?“ zeptal jsem se a utřel si pot, který mě pálil v očích.

   „Archanděl, měl menší potíže při výstupu z podprostoru, meteorit – přesněji řečeno. Pronikl pláštěm a narušil hlavní systémy. Nebylo možné nechat loď na orbitě a museli jsme tak nouzově přistát. Nikomu z posádky se nic závažného nestalo, ale kvůli sestupu atmosférou se kapitán rozhodl oddělit nákladní část lodi. Co neshořelo, se rozdrtilo o zem a vytvořilo obrovský kráter. My jsme však vcelku bezpečně přistáli.“

   „Ovšem bez systémů, technologie a základního materiálu pro přežití,“ odtušil jsem.

   „Ano,“ potvrdil muž.

   Lehl jsem si. „Takže jak je to s tou půlkou populace?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověď mě nepotěší.

   Muž nevědoucně pokrčil rameny. „Arcibaldo a Antares měli vybranou jinou cílovou planetu, aby se zvýšily šance, že alespoň na jedné bude možný život. Bohužel se s nimi, jak už asi tušíte, bez hlavních systémů nemůžeme spojit. Nevíme tedy, jak jejich mise dopadla, víme jen, že v době našeho příletu sem byli oba stále v pořádku a na cestě.“

   Přikývl jsem. „Snad budou mít větší štěstí, než my. Jak jsme na tom vlastně, pane..?“

   „Prot_, fyzik,“ podal mi muž ruku. „Vzhledem k okolnostem, musím říct, že vcelku dobře. Vítejte na Majncraftu, pane Williame.“

Tagged with: ,
  • Jiri Finfrle

    Tak takhle dobře napsaný článek jsem na těchto stránkach ještě nečetl.
    Excelentní!

    Bedrych

  • ENgateman

    Určitě pokračuj. To, co píšeš ty, mě tu nikdy tak nezaujalo.

  • Thanks, guys, I appreciate it.

  • utheraptor

    Skládám poklonu, perfektně napsané. A když to řeknu já, už to něco znamená. :)

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.