Pád draka

[singlepic id=769 w=600 h=77 float=center]

Shadoe se naposledy vrací!

Je to již nějaký čas, co jsem dokončil Zrod draka a poté oznámil odchod do ústraní. Proč jsem se nyní vrátil? Stvořil jsem svět, který žije svým vlastním životem – a ten nyní volá po tom, abych dokončil jeho příběh, abych napsal Pád draka.

Pád draka volně navazuje na předchozí série a bez základních znalostí o nich může pro čtenáře představovat problém. Proto jsem na začátek díla umístil podrobný rejstřík postav ze všech tří příběhů.

Pád draka je tentokrát již skutečně posledním mým dílem z tohoto světa. Žádné další se neplánuje. Ukončuje celou sérii definitivně a jednoznačně, avšak stále ponechává velký prostor představivosti čtenářů.

Navíc jsem se rozhodl dát můj svět k dispozici fanouškům a nadějným pisatelům, kteří jej mohou obohatit o nové příběhy. Prosím jen, aby tito vyjma nutných případů nevyužívali tří klíčových postav: Shadoeho, Thecia a Ereniona. Náměty mohou čerpat z jemných nástinů v hlavním příběhu či si celou zápletku vytvořit samostatně.

 

Znovu děkuji všem fanouškům tohoto díla za jejich podporu, kritiku a trpělivost. Právě pro ně jsem napsal toto poslední dílo.

Shadoe

Pád draka

Dramatis Personae

Mocní

Notch – vládce Minecraftu, velký Stvořitel, Pán Mojangu

Jeb – jeho pomocník a společník, jeden z obyvatelů Mojangu

Herobrine – padlý mocný, svržený z Mojangu, pomstychtivý císař Endu

 

Lidé

Shadoe – Notchův vyvolený, mýtický válečník s děsivými schopnostmi

Thecio – jeho praotec, vládne silami trpasličí zbroje z časů Starého impéria, Stratég

kapitán Erenion – dříve poddaný krále Vyniona, nyní Vládce Endu, který zradil Herobrina

Hegen – zlatník zabitý pavouky poblíž Železné hory

Tengor – jeho bratr, přítel Shadoeho

Andagario Moudrý – slavný alchymista, znalec Netheru a badatel

Chrastimír – rybář

Justeus II. – poslední císař Impéria Morsar

Vynion III. – vzpurný král vzbouřeneckých provincií

Fenzi – zloděj z Jeftanu, Theciův přítel

Brinn – Stratég Impéria Morsar

kapitán Dentresto – důstojník Třetí legie

Iggrot – šéf nádražního gangu

Hwindar – legionář a Theciův přítel

Orjil – legionář a lukostřelec

Tirskin – legionář alchymista

Forkskoj – cvičitel vlků Třetí legie

Pendraban – čaroděj Třetí legie

Gersitir Balcon – 1. kovář z rodu Balconů 2. syn tohoto kováře

Deinal – seržant z království Ulgrich

Ibtarianos – dějepisec Předvěké éry

princezna Inyare – dcera císaře Justea II.

Shaggred – horal z Irrionu

Tadenor Schismatik – teocraftolog Předvěké éry

Mylimses – filosof a silozpytec Starého Impéria

Ptecharon – alchymista Předvěké éry

Banterion Moudrý – badatel popravený za pomocí elektrického creepera

Teinin – Erenionův bratranec, válečník z Ulgrichu

Nifrin – lučištník z Ulgrichu

Cethan Chrabrý – vojevůdce spojených armád lidí v alianci proti Zlokráli

Nerlin Poustevník – potomek Andagaria, strážce jeskyně

Sketherrin Skrytý – zrádný vůdce zlatých hávů a Herobrinův generál

 

 

Zvířata

Smradlavá obluda – vlk Třetí legie

Kde je mé maso – vlk Třetí legie

Zas nějaký zloděj – vlk Třetí legie

Přetáhnu tě holí – vlk Třetí legie

Tengorova kočka – černobílá kočka

 

Trpaslíci

Regdar Drtimlat – poslední trpaslík

Hellogrin Svalovec – velký trpasličí kovář

Befridin Krvezub – trpasličí válečník

Fageri Zlatoplamen – další z trpasličích válečníků

Umělé bytosti

Iu-Rihaa – projekce intelektu na obsidiánový základ vyrobená trpaslíky

 

Prolog

Daleko za rozvalinami prastarého města Arantie, míle a míle od trosek Železné hory, v pustinách Irrionu, země ledů a sněhů, se do výšky vypíná mocný vrchol hory Mojang, na jejímž vrcholu přebývají mocní tohoto světa. Moudří říkají, že vrcholu hory nelze lidskými silami dosáhnout. Moudřejší přísahají, že vrcholu hory nelze žádnými silami dosáhnout. Ti nejmoudřejší vědí, že nic z toho, co tvrdí ostatní, není pravda.

(Tadenor Schismatik, teocraftolog a zakladatel sekty Horská stezka)

„Je to tady.“

Notch zamyšleně vzhlédl. „Už?“ podivil se. Služebník neodpověděl. Jak by také mohl? Vůle Stvořitele jej zcela ovládala a definovala jeho bytí. Otázka jeho pána byla každopádně míněna řečnicky, neboť sám Notch velmi dobře věděl, že čas již nadešel. Vyslal rychlou myšlenku, která přijala tělo a vylétla z místnosti. Pokud tedy opravdu nastala ta chvíle, musel se na ni velmi dobře připravit.

Naklonil se nad tvorem, kterého právě stvořil a vdechl mu život. Vnitřním zrakem mohl sledovat celý proces. Udělal to už tolikrát, ale stejně jej to nikdy nepřestávalo fascinovat. Ztlumil vyzařování své moci a oděl se do své obvyklé podoby. Opička se na něj zvědavě zahleděla. Teď ještě stvořit banány, napadlo Notche. Opička od Stvořitele odvrátila pohled a začala šplhat na jeden z majestátních sloupů velkého paláce Mojangu.

Notch se usmál. Opička se svým způsobem docela podobá člověku, usoudil, když sledoval hbitého tvora poskakujícího po hlavách kamenných soch, které tvořily vrcholek sloupu. Usekněme jí ocas, naznačme příbuznost a můžeme směle odstartovat ateistické hnutí. Nadzvedl jedno obočí. Popírat vlastní existenci by mohla být docela zábava.

Vrátil se v myšlenkách k tomu, co se má dnes stát. Necítil strach, tedy alespoň ne o sebe – o ně, o lidi, tak bezvýznamné tváří v tvář strašlivým kreaturám jeho prokletého nepřítele. Avšak i přes zdánlivou lidskou slabost a bezmocnost v sobě měli něco, co v sobě nenesl žádný jiný živý tvor. Těžko popsatelným způsobem byli docela silní.

Rychleji než myšlenka překonal Notch celý palác, aniž by si to vlastně pořádně uvědomil. Na schodech sídla Mocných se shromáždili všichni služebníci, ale i každý z Pánů Mojangu. Stvořitel přelétl pohledem celý pantheon a samojediný stanul na nejvyšším stupni schodiště, který mu náležel. Vrátil se zpět do své pravé podoby a nyní zářil jako slunce, takže světla ostatních Mocných proměnil v stíny. „Vyveďte ho,“ řekl.

Pod schodištěm se zablýsklo a ze země se zvedl oblak prachu. Když se však zrníčka nečistoty usadila, zářila před zraky mocných zlatá klec. A v ní stál On.

Herobrine byl klidný a vyrovnaný. Na rtech mu pohrával jemný, škodolibý úsměv. Z očí mu čišel chlad a nenávist. Nejeden z Notchových služebníků otřeseně odvrátil pohled. Nepohnul se, ani se nepokusil promluvit, jen si tiše prohlížel tváře všech Mocných. Naposledy se zastavil u Notche: „Stvořiteli. Teď splníš, co jsi slíbil.“

Notch se podíval Herobrinovi do očí a nesmírná záře, která z něj vycházela, ještě nabrala na intenzitě. Herobrine se zamračil, ale hned se zase ovládl. „Hlavně nezapomeň na svou část dohody,“ řekl Notch tiše, avšak s nečekaným důrazem. „Mám je tu,“ Herobrine rozevřel ruku a odhalil klubko černého kouře, které se mu svíjelo v dlani. „Pravidlo tří,“ řekl. „Pravidlo tří,“ opakoval Notch jakoby v ozvěně.

Herobrine natáhl ruku, jako by chtěl kouřovou střelu vrhnout na Notche, ale nakonec se obrátil ke Stvořiteli zády a zahleděl se na nekonečné pláně světa tisíce stop pod palácem Mocných. Rychlým švihem vyhodil klubko do vzduchu a to s ohromnou rychlostí svištělo prostorem. Zlatá klec okolo Herobrina praskla a rozsypala se na kusy. Zlato zmatnělo a svět se najednou zdál temnější.

Herobrine se otočil a opět pohlédl na Notche. „Ještě můžeš ty ubohé tvory zachránit,“ řekl. „To také udělám, avšak ne tak, jak by sis to představoval,“ Notch se zamračil a záře, která z něj vycházela, nabrala narudlý odstín. „To nedokážou,“ zasmál se Herobrine: „neznáš lidi. Jsou příliš slabí.“ Herobrine naposledy probodl Stvořitele pohledem a rozplynul se na černý kouř, podobný tomu, který prve vyhodil do vzduchu.

Notch chvíli mlčel a pozoroval vítr, který trhal černou mlhu na kusy a rozfoukával ji do celého světa. Pak řekl: „Dobře si zapamatujte, co jste dnes viděli. Schůze Mocných je u konce.“ Pánové Mojangu se uklonili Stvořiteli a rozplynuli se na jemnou záři, jak se každý z nich vydal za svou prací. Notch opět přijal lidskou podobu a osaměl. Služebníci odchvátali splnit příkazy jeho mysli.

Zaslechl šouravé, opatrné kroky. Usmál se; ani nepotřeboval žádný ze svých početných smyslů, aby uhodl, že opice již ve svém prozkoumávání sídla Mocných velmi pokročila. Nemohl však odpočívat, musel toho dnes ještě mnoho udělat. Přešel k opici a dovolil jí vylézt na svá ramena. Pak zmizel i se zvířetem v oslepující explozi světla.

***

První skutečností, kterou si Thecio uvědomil, byla ta, že žije. Bylo to pochopitelně překvapující. Z těla mu stoupala podivná šedočerná pára a cítil, jak se mu krev hrne do zdřevěnělých údů. Zamrkal, aby si zvykl na ostrý svit slunce. Pohnul se a zjistil, že je oblečený ve své obsidiánové zbroji. Co se to děje, zauvažoval, když zjistil, že je mladší, než když umíral. Rozhlédl se kolem a zjistil, že leží v dýmajícím kráteru, vyhloubeném srážkou s něčím velmi těžkým. Takhle vypadá posmrtný život? Pak zaostřil na tělo ležící naproti němu, na druhé straně kráteru a popadla ho nesmírná zlost.

Ten, který vládl Enderu se rozkašlal. Zamával rukou, aby odehnal zbytky podivného kouře, který jej obklopoval. Mírně ho překvapilo, že není mrtvý. Velmi ho překvapilo, že se někdo zrovna pokouší tuto skutečnost změnit. Nejvíce ho ale překvapilo, že toho někoho zná.

Thecio se rozběhl k ležícímu vládci Endu a v běhu tasil široké obsidiánové čepele, které hladce a tiše opustily svá pouzdra v nátepnících jeho zbroje. Temný tvor však vyskočil na nohy a v pravé ruce se mu zčistajasna zhmotnila jeho temná čepel. Levá ruka zahořela nezemským plamenem. „Poslyš –“ pokusil se říci, ale Stratég už byl u něj. Čepele vystřelily vpřed a Enderský pán se zapotácel, jak jen stěží odrazil Theciovu ránu. Jsem zatraceně vycucaný, zanadával v duchu: musím vysát nějakou existenční energii, nebo mě ten pacholek ještě porazí!

Vypálil po císařovu důstojníkovi střelu z černého plamene a zasáhl jej do pancíře. Rána odhodila Thecia několik stop zpátky, avšak temnovládce to stálo další cennou energii. Stratég nevypadal nijak otřeseně; potřásl hlavou a znova zaútočil.

Prvním zvukem, který jsem zaslechl, bylo řinčení zbraní. Nějak mě to nepřekvapovalo. Více mě zajímalo, jak to, že jsem živý. Pak jsem ale otevřel oči a uvědomil jsem si, co se děje. Sáhl jsem k opasku – byl tam. Neuvěřitelné!

Thecio se vrhl na vládce Endu a začal jej zatlačovat k okraji kráteru. Stínový válečník již jen s obtížemi odrážel jeho rány – nebude trvat dlouho a vítězství se přikloní na stranu Stratéga. Náhle se však ozvalo zahřmění a do obsidiánové zbroje udeřil mocný blesk. Síla nárazu odmrštila Thecia k hromadě suti blízko konce kráteru. Temnovládce se zaraženě otočil na rudovlasou postavu svírající v pěsti zářící čepel Stínu draka. Kolem legendární zbraně poskakovaly drobné výboje.

„Kdo to je?“ ukázal jsem špičkou meče na pomalu se zvedajícího válečníka v obsidiánové zbroji. Musel být pořádně silný, aby přežil všeničící blesk Stínu draka. „Došlo tu k omylu,“ odpověděl temnovládce: „hlavně ho nezabíjej.“ To jsem ani neměl v úmyslu. Mohlo by to být nebezpečné, protože jeho pancíř odolal i mé nejmocnější zbrani. Každopádně jsem stále držel Stín draka připravený k boji.

Pak to přišlo.

Exploze světla mě nabrala a mrštila se mnou do vzduchu. Tak tak jsem se ve vzduchu dokázal zastavit. Všiml jsem si, že vládce Endu a obrněnec jsou na tom podobně. Reflexivně jsem vypálil blesk a ohnivou střelu proti zdroji oslepující záře. Ten, který vládl Enderu vypálil na nového hráče sérii střel a obrněnec hodil ohromný balvan. Zářící tvor dokázal nemožné; akumuloval blesk i ohnivou kouli, nepatrným zvýšením jasu roztavil svištící kámen a zhasil všechny temné střely. Bez problémů odrazil útok tří nejmocnějších tvorů, které jsem kdy viděl. Samozřejmě kromě Herobrina.

Záře pohasla a odhalila obyčejného člověka v hnědém oděvu. Na rameni mu seděl podivný hnědý tvor s dlouhým ocasem. „U Notche!“ hlesl opancéřovaný tvor. „Taky vás rád poznávám,“ poznamenal muž klidně s jemným náznakem ironie. „Vy jste Notch!“ vykřikl vládce Endu překvapeně. „Očividně,“ usmál se Stvořitel. Opravdu jsem v té chvíli nevěděl, co mám říci.

„Seznamte se,“ pokračoval Mocný: „tohle je opice.“

Thecio (část 1.)

Pořád jsem se ještě nevzpamatoval z blesku, který proti mně znenadání seslal tvor, kterého bych tu nejméně čekal. Pořád jsem se ještě nevzpamatoval z nenadálé exploze světla, která následovala, a pořád jsem ještě nedokázal pochopit, jakým způsobem se tomu, který světlo vydával, podařilo odrazit naše spojené útoky. A především jsem nedokázal uvěřit, že přede mnou stojí samotný Notch.

Stáli jsme tam proti sobě. Vládce Endu zhluboka oddechoval a špička jeho meče se jemně chvěla. Vyvolený oproti tomu nevypadal příliš unaveně, avšak Stín draka v jeho ruce prskal a sršel akumulovanou energií. Notch se tvářil naprosto neutrálně a drbal opici za ušima. Škubl jsem zápěstími a obsidiánové čepele se zasyčením zajely zpátky do pouzder ukrytých ve zbroji. Oba válečníci váhavě sklonili zbraně.

„Zdravím,“ pronesl jsem váhavě. Notch na mě pohlédl se zvláštním výrazem ve tváři. „Čemu vděčíme za naše nenadálé –“ odmlčel jsem se a rozhlédl jsem se okolo: „ – zmrtvýchvstání?“ Temnovládci i Vyvolenému se v očích zračila stejná otázka. „To je prosté,“ řekl Notch: „pravidlo tří.“

Mezi mnou a Vládcem Endu problesklo poznání. „To ale potom znamená, že Herobrine byl propuštěn!“ znepokojeně se ošil můj bývalý nepřítel. „Má na to právo,“ povzdychl si Notch: „to vy, lidé, jej vždycky voláte zpátky.“ „Zlaté hávy,“ vyklouzlo mi: „ještě existují, že ano?“ „Nejenom to. Dosáhly svého cíle. Herobrine sílí a svět se otřásá v základech.“ „Proč jsme tu my?“ zeptal jsem se nechápavě. „Jste cenou, kterou musel Herobrine zaplatit za svou svobodu, jste jeho daní pro udržení rovnováhy.“ „Můžeme ho tedy zastavit,“ řekl temnovládce.

„Ano,“ řekl Notch: „ale cenou za to bude váš život.“

„Rovnice funguje v obou směrech,“ zašeptal jsem.

„Nechci znovu zemřít,“ řekl Vyvolený rozhodně. „Ani já ne,“ povzdechl si Vládce Endu.

„Pokud jsme protiváhou Herobrina, nezesílíme i my, zatímco bude růst jeho moc?“

„Nejste negací jeho já,“ odpověděl Notch: „jste jeho žalářníci. Pokud se mu nepostavíte, nakonec vás smete.“

„Takže zase nemáme na vybranou,“ Vyvolený téměř vztekle zabodl Stín draka do země.

„Máte,“ Notch se smutně pousmál: „můžete se k němu přidat.“

Oslepující záblesk do mne doslova udeřil a smetl mě k zemi. Když jsem se vyškrábal na nohy, Notch byl pryč. Malá opička šplhala po nedalekém stromě a nenadálé zmizení jejího stvořitele ji očividně nevzrušovalo.

„Tak ať v tom máme jasno;“ vyšvihl se Vyvolený na nohy: „ty jsi kdo?“ „Jmenuje se Thecio,“ zamumlal Vládce Endu, protíraje si oči: „tvůj prapředek.“ Oba jsme vytřeštili oči. Tohle mě tedy opravdu nenapadlo. „Odkud to víš?“ zeptal jsem se. „V našem zaměstnání se člověk leccos dozví,“ křivě se usmála má stará Nemesis. „Mimochodem, od chvíle, kdy jsem ti srazil hlavu, jsem se taky trochu změnil. To jen tak pro jistotu, aby nedošlo k nějaké mýlce,“ upřel oči na skrytá pouzdra mých obsidiánových čepelí.

„Máte nějaká jména, vy dva?“ zeptal jsem se po chvíli, přestože jsem pořád nedokázal pochopit, že někdo takový, jako Vládce Endu prostě jen tak zčistajasna změnil stranu.

„Říkají mi Shadoe,“ kývl rudovlasý válečník.

„Nějak rychle zapomínáš,“ zabodl do mne temnovládce fialové oči: „bývával jsem Erenion.“

Překvapeně jsem zamrkal. Dávalo to svým způsobem smysl. Přesto jsem nedokázal zcela potlačit svou nechuť ke spolupráci s dávným nepřítelem – nechuť, která se možná až příliš zřetelně zračila v mých očích. „Nejsem tím, kým jsem býval,“ pronesl Erenion důrazně a v jeho výrazu jsem nalezl upřímnost.

„Co budeme dělat?“ nadhodil jsem záměrně, jen abych změnil téma. Shadoeho pohled byl tvrdý: „Jsem unavený z toho, jak si se mnou Mocní zahrávají. Už nebudu jejich nástrojem.“ „Tomu se dá jen těžko zabránit,“ řekl vládce Endu jízlivě: „pokud se Herobrinovi postavíš, pomůžeš Notchovi. No, a pokud neuděláš nic, získá na tom Herobrine.“ Rudovlasý válečník neodpověděl.

„Chápu tvoje rozčarování. Jsi mladý. Já prožil dlouhý a plnohodnotný život a s radostí se ho vzdám, pokud to pomůže ostatním v boji proti Herobrinovi.“ V těch slovech bylo až příliš mnoho pravdy. Tíha žití mě zmáhala a můj dohořívající vnitřní plamen se v mladém těle cítil cize a nejistě. Mé dny jsou sečteny, uvědomil jsem si s překvapením. Buď jak buď, co bylo, už se nevrátí. Osudovost toho poznání na mne dopadla jako rána kladivem. Zachytil jsem pohled fialových očí dávného soka a ke svému překvapení jsem v nich nalezl pochopení. Otřásl jsem se, když jsem si uvědomil, jak dlouho musel žít.

„Ne,“ pronesl Shadoe a jeho hlas zněl jako puklý zvon. „Už víckrát ne.“ Stín draka zazvonil o zem a jeho záře pohasla. „Co to děláš?“ vyvalil jsem oči. „Nemám sílu,“ zašeptal zdrceně a z jeho očí vymizel všechen jas. Před našimi zraky jeho vlasy ztrácely svůj rudý odstín. Smaragdový plamen jeho očí pohasl. Temnota Hlubin, v nichž nás Herobrine uvěznil, pohltila jeho vůli a plán našeho nepřítele se naplnil. Nejmocnější z nás byl zajat stíny minulosti i přítomnosti a jeho moc se vytratila.

Beze slova se otočil a odešel.

Erenion uctivě zvedl starobylý meč z prachu. „Budu jej přechovávat, dokud se nevrátí,“ řekl tiše, ale sám tomu nevěřil. Až bude nepřítelovo vítězství dovršeno, stíny v duši našeho přítele ho donutí vydat se Herobrinovi do rukou. Potom dopadne Stín draka naposledy.

„Mohli bychom ho zastavit,“ řekl jsem.

„Mohli.“

***

Herobrine se smál.

Smál se smíchem šílenců, smíchem zatracených, smíchem, který zněl smrtí, zoufalstvím a beznadějí. Jeho Nemesis padla do jeho spárů, a ač se Pánu klamů dosud nepodařilo jeho mysl zničit, již ji ovládl a zlomil. Nikdo ho nezastaví. Vše bude zničeno a uprostřed ohňů a dýmajících trosek si Herobrine postaví palác pro své temné pikle, zvrhlé orgie a hrůzyplné rituály a jeho věže budou sprostou urážkou Notchova řádu. I samotného Stvořitele nakonec srazí do krve jeho dětí a bude jej mučit dlouhá, dlouhá staletí, zatímco krev poteče proudem a obloha bude jen mračny jedovatého kouře.

Herobrine se smál.

Ten zvuk byl tak strašlivý, že nesčetná vojska Zlokrále proudící z bran temných světů se třásla ve svém strachu, Endští draci kvíleli bolestí a mocní lordové temnot padali na tvář a prosili o milost.

Pak smích utichl stejně rychle, jako začal.

Herobrine se vztyčil v celé své výši, jeho hruď a ramena zakryla zářící zbroj, která se náhle zjevila v temnotě a v ruce mu hořel Smrtonoš, zvaný též Žnec duší, prastará kosa osudu.

***

Přejel jsem pohledem seřazené šiky jedné z lidských armád, které se odhodlaly postavit se Herobrinovi. Vojáků byly stovky – šiky mužů oděných v kůži a oceli, vybavených do války, připravených na všechno.

Na všechno?

Na to, co mělo brzy nastat, připraveni rozhodně nebyli. Ohromné voje temných netvorů se přelévaly krajinou, takže se oddíly lidí zdály být jen smítkem uprostřed oceánu. Sám jsem dlouho z výše sledoval armádu Zlokrále. Tisíce nestvůr, oděných ve zbroji, vybavených zbraněmi. Stvůry Netheru, blazeové, ghasti, oživlé kusy magmatu, endermani, pavouci, řeky slizu, smečky černých vlků, mračna endských draků – to všechno tvořilo ten nesmírný zástup.

Někde tam, uprostřed té děsivé moci byl On.

Zkontroloval jsem obsidiánové čepele, stejně jako velkou válečnou sekeru, kterou jsem si pro tuto bitvu pořídil. Mrkl jsem na Ereniona, který si zkušenýma rukama připínal ocelový pancíř a zkusmo pohyboval zápěstím, zatímco se černý meč míhal ve vzduchu. Sílil, stejně jako jeho bývalý pán – přesto jsme však byli příliš slabí.

Pak se přes vrchol protějšího kopce přelila první vlna armády nestvůr a vojáci zalapali po dechu. Mě a Vládce Endu však zajímalo něco docela jiného.

Nad řadami bytostí temnot se vznášela osamocená postava a hrozivá kosa v její ruce zářila strašlivou mocí, která toužila být uvolněna.

Tak jsem poprvé spatřil Pána Klamů.

Herobrine přišel.

Erenion (část 2.)

Píseň čepelí, oheň, křik a krev.

Proplétal jsem se mezi bojujícími a můj meč zazvonil jako umíráček pokaždé, když přetrhl vlákno neživota poutající Herobrinovy služebníky. Pás zmasakrovaných ostatků značil mou cestu krvavou linkou. Okolo svištěla gigantická sekera a podobna kvílejícímu tornádu umocňovala probíhající jatka. Rachot kanónů obsluhovaných válečníky lidí se mísil s explozemi dopadajících projektilů předchozí salvy.

Pro takové okamžiky stojí za to žít.

Na druhou stranu, i bez nich by se člověk docela obešel, zvlášť v tak prekérní situaci, v jaké se náš svět momentálně nacházel. Klidný život vůbec není k zahození, když na to přijde. Jak rád bych se natáhl na postel a dočetl si Archandělův let. Teď nevím, jak to s těmi uprchlíky dopadlo. Znechuceně jsem utrhl hlavu další zombii a přesným vrhem jsem ji poslal přímo pod nohy jejích soukmenovců. Dva, tři, čtyři uklouzli a upadli. Ztrácíš styl, vynadal jsem si.

Překvapený enderman si až po třech teleportacích uvědomil, že jsem ho chirurgicky přesným sekem rozpůlil a rozpadl se na dva takřka identické kusy. Než jsem stačil prozkoumat jeho anatomii, už jsem uřezával hlavu černofialovému drakovi, který na protest tloukl křídly. Takto vzniklá tlaková vlna udržovala ostatní monstra v bezpečné vzdálenosti, zatímco jsem potvoře otevíral hrudník.

Herobrine luskl prsty a padesát lidských vojáků se proměnilo v prach. Kosou smetl dvojici golemů a mávnutím ruky vyslal děsivou energii, která přinutila obsidiánové dělo vzplanout a roztékat se.

Přede mnou stál enderman. Nebyl obyčejný – na hlavě mu zářila železná koruna a v ruce držel smrtící oštěp z černého kouře. Vrhl jsem se na protivníka, ale on můj úder odklonil stranou a teleportoval se za mě. Tak tak jsem kryl jeho zběsilé bodnutí. Vyslal jsem na něj záblesk energie, ale on ji absorboval, znovu se teleportoval a bleskurychlým pohybem mi probodl levé rameno. Ostrá bolest mě rozzuřila; švihl jsem mečem v širokém oblouku a srazil jsem nepřítele na zem.

Znova se teleportoval, avšak tentokrát padl do rány Theciovi – obrněný válečník jej nakopl a jeho obsidiánové čepele se mihly okolo endermanova obličeje. Proti jednomu z nás by stín z Endu možná šanci měl, avšak dohromady jsme byli příliš silní. Kryl naše střídavé údery se stále větším znepokojením a nakonec se pokusil teleportovat se pryč.

Nebyl to jeho nejchytřejší nápad. Uprostřed pohybu jsem mu podrazil nohy a než stačil zareagovat, vykopl jsem mu kouřové kopí z dlouhých prstů. Přišlápl jsem mu nohy a sevřením pěsti jsem ho odstřihl od neviditelného zdroje jeho moci. Když si uvědomil, že se mu nepodaří uniknout, vyvalil oči. Následující úder oddělil jeho hlavu od zbytku těla.

Vzhlédl jsem a tlumeně jsem zaklel.

Další dva korunovaní endermani stáli přímo přede mnou. Jeden z nich svíral v rukou masivní řemdih, druhý natahoval šíp do tětivy černého luku. Zrovna jsem se chystal zaútočit, když se to stalo.

„Ne!“ zahřměl bojištěm mocný hlas, když endermani pozvedli zbraně.

„Jsou moji.“

Herobrine se zhmotnil přímo před námi v kouli nezemského světla. V rukou se mu chvěl Smrtonoš a zářil krutostí a děsem. Korunovaní ustoupili a poklekli na kolena. Zlokrál si mne měřil spalujícím pohledem nenávisti a jeho zuřivý řev rezonoval uvnitř mé hlavy.

Vrhl jsem se na Pána klamů, ale Smrtonoš zavířil a meč mi vyletěl z ruky. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Herobrine vyhýbá Theciovu útoku. Zalil jsem Zlokrále plameny, avšak on neustoupil ani o krok a pohltil mou moc. Zaslechl jsem výkřik mého spolubojovníka, když Žnec duší proťal obsidiánovou zbroj a řízl jej do stehna. Sáhl jsem za levé rameno a vytasil jsem Stín draka. Herobrine vzhlédl.

Udeřil do mě náporem své moci a vyrazil mi zbraň z ruky. Meč proletěl vzduchem a zabodl se do země poblíž dračí mrtvoly. Pak akumuloval energii, vykřikl a vypustil proti mně a překvapenému Stratégovi smrtící vlnu zla.

***

Notch shlížel na bitvu z věčných vrcholků Mojangu. Je to špatně, pomyslel si, moc špatně. Všichni tři válečníci se musí Pánu klamu postavit, aby mohl být zničen. Dva stačit nebudou. A až je Herobrine zabije, nebude už žádná naděje pro svět lidí. Notch věděl, co musí udělat. Bylo to nebezpečné. Nemuselo se to podařit. Mohl tak odsoudit vše, co stvořil, k zániku. Ale bylo to to jediné, co mohl udělat. Vyslal proud moci a ten vyšlehl jako blesk a udeřil do dvou korunovaných endermanů nadzemskou silou.

***

Záblesk.

Jsem doma.

Planiny Endu mne přivítaly temnotou a tichem. Žádní draci ani endermani nebyli v dohledu, všichni se připojili ke svému pánovi na jeho tažení proti všemu živému. Až na jednoho. Korunovaný enderman mi před očima rostl a sílil. Ve své domovské sféře měl rudé oči a těžkou zbroj krytou sametovým pláštěm absolutní černi. Endská sféra je ale také můj domov. Nová energie do mě proudila jako řeka. Síly se obnovily, rány zavřely, černý meč se zhmotnil v natažené ruce. Tohle bude zajímavé.

Enderman zabodl svůj pohled do mých očí.

***

„Říkají mi Erenion.“

Vynion, vévoda říše Ulgrich přikývl. „Jsi nadějný mladý muž,“ pronesl tiše. „Takové, jako ty, říše potřebuje. Já je potřebuji.“ Přikývl jsem, nevěda co mám udělat. Vévoda pokračoval: „Jak by se ti líbilo, stát se kapitánem mé královské gardy?“ pronesl ještě tišeji a jeho hlas byl strohý. To, co řekl, mě šokovalo. Vévodův hlas zhrubl: „Parazité z Impéria nám pili krev už příliš dlouho. Musíme se jich zbavit, jinak nás vysají a odhodí jako nepotřebnou, rozbitou věc. Chápeš to, Erenione? Tohle je naše šance získat zpět slávu našich předků.“

***

Setřásl jsem ze sebe vliv stínova pohledu a tak tak jsem odrazil řemdih, svištící si to k mé hlavě. Hlavou mi hučely vzpomínky a zatemňovaly mi mysl. Ať už jsou ta stvoření cokoliv, Herobrine je vybavil pohledem Enderu. S takovými protivníky se bojuje těžce. Vím to. Sám jsem tuto schopnost kdysi použil proti válečníku jménem Shadoe. Ohnivé oči mého protivníka mě opět vytrhly ze současnosti.

***

„Chytili jste ho?“ Vynionův hluboký hlas duněl místností. „Ne, Vaše Veličenstvo,“ odvětil jsem: „mí muži jej sledovali po celou dobu. Několik z nich omráčil, můj pane. Nakonec doběhl až na severní část střechy paláce.“ „Skočil?“ podivil se král podmračeně. Znervóznil mě: „Vojáci, kteří tam byli, si myslí, že spadl. Zcela jistě však přežil, můj pane.“

„Tak ho zabte!“ zařval mohutný panovník: „chci, abyste mi donesli jeho hlavu nabodnutou na špičce oštěpu! Okamžitě si vezmeš pět mužů, najdeš ho a zabiješ!“ „Pane, promiňte, ale kdo vás potom bude chránit? Podruhé už bychom útok toho atentátníka nemuseli odrazit. A navíc –

„TO JE ROZKAZ!!!“ zahřměl král, zcela rudý v obličeji. Docela mě vylekal. Prkenně jsem se uklonil a vypochodoval jsem z místnosti.

***

Zaklonil jsem se a ostnatá koule prolétla okolo mé hrudi. Odkulil jsem se stranou a řemdih zaduněl o endský kámen. Ťal jsem mečem a byl bych zasáhl, nebýt protivníkovy duchapřítomnosti, se kterou ukročil v posledním možném okamžiku. Začali jsme okolo sebe kroužit a navzájem jsme se poměřovali. Tiché svištění roztočeného řemdihu bylo jediným zvukem. Pak jeden z ostnů křísl o kámen a na okamžik vyvedl endermana z rovnováhy. Zuřivě jsem zaútočil.

***

Trpaslík se rozběhl k Nifrinovi, který držel princeznu Impéria v šachu. Nifrin byl můj jediný přítel mezi muži královské stráže a ve své práci – střelbě z luku – se opravdu vyznal.

V boji zblízka ale neměl proti trpasličímu válečníkovi šanci. Mužík jej prostě rozsekal.

A právě v tu chvíli probodl jeden z vojáků Impéria mého bratrance Teinina.

„Teinine!“ zařval jsem a prohnal jsem bratrancovu vrahovi svou čepel břichem.

V tu chvíli se Stratég Thecio vzpamatoval a zaútočil.

„Morsar!“ ozvalo se z boku a cosi těžkého udeřilo do mého pancíře s razancí kladiva.

Zbroj to vydržela, ale síla úderu mne srazila přes okraj propasti

Padal jsem.

***

Vzpomínka mnou otřásla do morku kostí. Zakopl jsem a můj úder zplozence Endu úplně minul. Ozubená koule plná ostnů se zachvěla a začala stoupat.

Shadoe (část 3.)

Má hlava připomínala přecpané tržiště.

Tisíce hlasů se překřikovaly navzájem a mé vědomí se krčilo v zapadlém koutku mysli, hledajíc místo, kde by se mohlo skrýt. Byl jsem plný zoufalství, beznaděje a marnosti a klopýtal jsem pustinou, nevěda kam směřuji a jak dlouho kráčím. Syčící mračna zmaru mne vábila a svůdně ševelila v prázdnotě mého já. Nad tím vším se vznášel On. Herobrine mne měl zcela ve své moci a já si tak tak zachovával svou vlastní osobnost. Dodnes nevím, jak jsem se vlastně tehdy dostal do té jeskyně.

***

„Vstávej!“

Otevřel jsem oči a hlavou mi projela palčivá bolest.

Nade mnou stál vousatý mužík a zvesela na mě pomrkával. Nacházel jsem se v nevelké, suché jeskyni, vybavené jen hromadami kůží a odřenou truhlou. Skomírající pochodeň osvětlovala závěs z potrhaných hadrů, který bránil jeskyni před lezavým větrem a nevítanými pohledy. Mužík byl warezák, nebo alespoň některý z jeho rodičů ano, protože ačkoli byl vousatý a měl světlejší oči, zbytkem těla se od příslušníků uniformního národa nijak nelišil.

Herobrine se stáhl z mého vědomí. Stále ještě zamlžoval a zastíral jednotlivé kouty mé mysli, ale už mě nedokázal přímo napadnout. Všechny moje schopnosti ale byly pryč – možná dočasně, možná navždy, kdo ví. A Stín draka – bez legendárního meče jsem si připadal jako nahý. Připadalo mi, jako kdybych přišel o ruku. Meč se stal mou součástí a jeho nepřítomnost mě zneklidňovala víc, než bych považoval za možné. Můj bitevní oděv byl špinavý a odraný a ve svalech jsem cítil bolestivou ochablost.

Neohrabaně jsem vstal a okamžitě jsem zaregistroval nepřítomnost známé tíhy u levého boku. Připadal jsem si strašně pomalý a se svými omezenými smysly jsem se nedokázal vyrovnat. Reflexivně jsem se pokusil levitovat, ale schopnost samozřejmě nefungovala.

„Musíš se najíst,“ řekl mužík a strčil mi pod nos misku plnou něčeho, v čem plavaly houby. „Díky,“ řekl jsem krákoravým hlasem a několikrát jsem si odkašlal. Tekutina v misce zašplouchala a několik kapek mi stříklo na ruku. „Au,“ zašeptal jsem, když mě horká kapalina popálila. Regenerace mě taky nechala ve štychu a zasažené místo začalo rudnout.

Jedl jsem a pozoroval přitom mužíka, který pracoval v protějším rohu místnosti. „Jste nějaký nemluva,“ podotkl jsem, když se ke mně otočil. Něco zabručel a dál se věnoval svému.

Slunce pomalu mizelo za obzorem. „Musíš spát,“ zabručel můj hostitel.

Spal jsem.

Obrazy dávno minulé mne pohltily.

Rakev byla prázdná. Andagario stál u čerstvě vykopaného hrobu a pozoroval zástup, shromážděný okolo pahorku. Ti všichni se přišli rozloučit s největším hrdinou, jakého kdy svět poznal. Alchymista sáhl po listu papíru, na němž měl sepsán svůj proslov a povzbudivě mrkl na Tengora, který stál v první řadě. Řady lidu pomalu utichaly. Jeden z několika málo přátel, které kdy Shadoe měl, stál před jejich zraky odhodlán prokázat svému mrtvému příteli poslední službu.

„Stojím zde, abych mluvil za svého přítele. Málokdo z vás ho znal, ale každý z nás je jeho dlužníkem. Dokázal to, co zvládne jen málokdo – obětoval život pro vyšší dobro. Zemřel, aby vás zachránil. Neváhal a přijal úkol, který by byl těžký i pro jednoho z mocných. Vzdejme dnes čest jeho památce.“

Obraz se zvolna začal rozplývat a já se probudil.

***

Potrhané praporce se třepotaly nad horami mrtvol a jemný vánek trhal kouř a mlhu, odhalujíc zmasakrovaná těla rozházená po pláni. Pochodující armády nestvůr nemilosrdně rozdupávaly kosti padlých a ohně blazeů naplňovaly pláň nesnesitelným zápachem spáleného masa. Hordy Pána klamu zvítězily v první bitvě a postupovaly dál do nitra kontinentu.

Sám Zlokrál seděl na trůnu z kostí pokrytém čerstvou krví, který neslo deset zombií. Přes kolena mu ležel Smrtonoš, děsivá kosa, která měla na svědomí mnohé z padlých všude okolo.

K Herobrinovi přistoupil kostlivec oděný v diamantové zbroji, jeden ze členů jeho osobní stráže. „Vaše Excelence,“ pronesl chraptivě, klapajíc dolní čelistí: „další armáda před námi.“ „Jaká armáda?“ zasyčel Zlokrál, ale to už se řady jeho nesmírného vojska rozestupovaly, aby udělaly místo nově příchozím. Zlaté moře se vlilo v řady nestvůr.

Tisíce válečníků ve zlatých hávech padly na kolena a vzdaly Herobrinovi hold náležející panovníkovi. Jako jeden muž odříkávali přísahy věrnosti. „Jsme tady, dle vašeho prastarého plánu,“ pronesl jejich vůdce: „dovolte mi, abych vás přivítal, můj Pane.“

„Sloužil jsi mi dobře, Sketherrine Skrytý,“ řekl Zlokrál pomalu: „ty, i tví lidé. Nadešel čas odvděčit se vám za vaši věrnost. Zůčastníte se mého konečného triumfu.“

„Vaše Excelence, všichni vládcové kontinentu již vědí o vašem příchodu. Vytvářejí mocné spojenectví. Musíme udeřit rychle.“

„Žádná síla tohoto světa mne nezastaví,“ řekl Herobrine: „ať přijdou. Naleznou svůj osud.“

***

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se svého hostitele po další misce houbové polévky. Chvíli jsem si myslel, že neodpoví. „Pro přátele jsem Nerlin,“ řekl nakonec a potom dodal: „mou matkou byla Taernes z Ordleinu a mým otcem Steve z Warezu.“ Zamrkal a posadil se na kvádr kamene: „Jsem poustevník. Tato jeskyně je mým domovem již několik let. Čekám tu na tebe.“

„Jak je to možné?“

„Andagario Moudrý byl velký alchymista. Vypočítal den, kdy se Herobrine vrátí do tohoto světa. Dokonce objevil i Pravidlo tří a zjistil, že po svém propuštění se objevíš poblíž tohoto místa. Doufal, že by si zde mohl nalézt útočiště a pomoc, proto při své smrti uložil do stěn této jeskyně své vzpomínky. Proto se mi tu občas zdají podivné sny.“

Povzdechl jsem si. Obětoval jsem svůj život pro vyšší dobro, jak řekl můj přítel na mém pohřbu? Ne, nevěděl jsem do čeho jdu. Považoval jsem to za svou povinnost, to ano, ale jak bych se zachoval, kdybych věděl, že v Endu zemřu?

Trápilo mě to. Thecio žil dlouhý a plodný život, podle toho co říkal, určitě měl i ženu a děti. Erenionův věk přesáhl několik staletí, viděl mnohé a řadu věcí poznal a pochopil, byť jako služebník Herobrina. Já jsem ale zemřel na samém začátku svého života, předtím, než mi bylo dopřáno rozhodnout se, jak dál směřovat svůj život. A nyní mne okolnosti nutí znovu postavit zájmy většiny před svoje vlastní. Je to nespravedlivé.

Byl jsem tak zoufalý, že jsem to všechno vyklopil Nerlinovi.

Jak tak seděl na tom kameni, viděl jsem, že je vlastně možná mladší než já. Naslouchal pozorně a ani jednou mne nepřerušil. Zdálo se mi, že mě chápe. V jeho očích jsem četl zármutek a porozumění, ale i něco jiného, co jsem si nedokázal nikam zařadit.

„Myslíš si, že tvůj život nemá smysl, že jsi jen nástrojem Mocných,“ řekl. Nebyla to otázka.

„Nezapomeň ale, že ti byla svěřena velká zodpovědnost. Můžeš ovlivnit osud světa. Mnozí položili své životy a nedosáhli takového úspěchu. Našel sis dobré přátele. Viděl si Hlubiny Endu, kam žádný smrtelník nikdy nenahlédl – pokud se dá věřit legendám.“

„V tomhle nelžou,“ poznamenal jsem suše.

„Pokud tento svět v příštích několika dnech nebude rozmetán na kusy, napiš prosím opravdovou Legendu. O tom, jak mocný válečník propadá depresi a sebelítosti,“ zasmál jsem se drsně: „jsem jen karikatura toho, co si ostatní představují pod mým jménem.“

Nerlin mi pohlédl do očí a dlouho, zkoumavě na mne hleděl, zatímco se utíkající minuty měnily v hodiny. Přísahal bych, že jsem tak stál tisíc let. A potom, po té nekonečně dlouhé době, Nerlin promluvil: „Mýliš se. V tobě je víc.“

Thecio (část 4.)

Ležel jsem naznak v lávovém jezírku a pozoroval rozžhavené magma neprostupnými průzory obsidiánové přilby. Necítil jsem žádné horko, vyjma místa, kde mě zasáhl Herobrine. Tam byla zbroj nejslabší, teprve nedávno se zregenerovala, tudíž dosud propouštěla část tepla. Rána samotná už nebolela. Zbroj mi ji umrtvila a nyní opravovala poškozenou tkáň. Průzory zčernaly, když na mne dopadla oživlá kostka vroucího magmatu.

Shodil jsem ji ze sebe a pomalu jsem se narovnal.

Nether.

Ovšemže, v Netheru jsem nebyl poprvé. Kdysi jsem se o tento svět zajímal natolik, že jsem o něm sepsal celou knihu. Přesto jsem se ale cítil poněkud nejistě – možná proto, že jsem absolutně netušil, jak jsem se sem dostal. Vzpomínal jsem si jen na Herobrinovo kouzlo.

Svist!

Tak tak jsem stačil uhnout kvílejícímu šípu, který se mi mihl okolo ucha a dopadl do lávy. Endský lučištník tu byl se mnou. Další šíp udeřil přímo do černofialového pancíře a na okamžik mě zcela připravil o rovnováhu. Vzlétl jsem. Jakmile jsem endermana zahlédl, zrychlil jsem a tasil obsidiánové čepele.

Enderman se prostě jen teleportoval a začal mne zasypávat šípy z jiného místa. Evidentně mu neubývaly. Tahle hra na kočku a na myš mě už docela dohřívala. Rozhodl jsem se pro razantní řešení. Začal jsem vythávat ze země balvany a vrhat je proti skalní stěně. Vzduch se brzy naplnil svištícími úlomky, které endermana několikrát zasáhly. V nestřežené chvíli jsem na něj zaútočil a vykopnul jsem mu luk z dlouhé černé ruky.

Pokusil se teleportovat aby zbraň zachytil, ale já byl rychlejší a poslal jsem luk rovnou doprostřed lávového jezera. Zasyčel a rozplynul se v černou, vřící kapalinu, která plavala na povrchu magmatu. Endermanovy oči zrudly zlostí a on se teleportoval na plošinu pokrytou zářícími netherskými kameny.

Jeho koruna se rozplynula v černý kouř, který mu stekl do ruky a nabral podobu obřího sekáčku. Vzal jsem to jako výzvu k souboji a přistál jsem na druhém konci plošiny.

Enderman se přemístil a zahájil souboj útokem na mé levé rameno. Čepele se zasyčením vyjely ze skrytých pouzder v obsidiánové zbroji a odvrátily útok stranou. Oplatil jsem mu ránu, ale protivník tam už nebyl. Vyskočil jsem do vzduchu a gigantická čepel prosvištěla místem, kde jsem měl ještě před chvílí nohy. Kopl jsem do ploché čepele a zároveň jsem napadl nepřítele rychlým bodnutím. Nadlidsky rychle se zaklonil a teleportoval se do bezpečné vzdálenosti.

Boj byl nepříjemně vyrovnaný. Za svých mladých let bych možná zvítězil snadno, ale byl jsem dlouhou dobu po smrti a duchem jsem byl stařec. Stará zručnost se ke mě vracela jen pomalu a mé reflexy byly značně zpomalené. Za ta léta mé šermířské umění zrezivělo a nebylo žádnou hanbou přiznat si, že nejlepší roky mám už zasebou. Nějak jsem ale zvítězit musel a pokud možno rychle; kdoví, co se zatím děje v lidském světě. Herobrine jistě nezahálí a posiluje svou moc.

***

„Vrchním velitelem spojených lidských vojsk byl jmenován Cethan Statečný,“ řekl Sketherrin a hluboce se uklonil: „jde o jednoho z nejschopnějších vojevůdců naší doby.“ Zlokrál se zasmál: „Za jak dlouho se s nimi střetneme?“ zeptal se svého pobočníka. „Do týdne,“ odvětil Sketherrin zamyšleně. „Do týdne budeš mít jeho hlavu,“ zasmál se Pán klamu tiše: „A já budu mít svůj svět.“

***

Bojovali jsme tak rychle, že řinčení zbraní přešlo do jediného dlouhého tónu, který rezonoval hlubinami Netheru s neutuchající silou. Děsivý sekáč vykresloval temné oblouky, zatímco obsidiánové čepele svištěly vzduchem. Během boje jsme se přemístili dovnitř Netherské pevnosti a nyní vzduchem létaly usekané kusy dlaždic z černorudých cihel. Sem tam jsem převálcoval nějakého toho blaze nebo podobnou potvůrku.

Rozhodl jsem se.

„Zapni podpůrný systém,“ oznámil jsem zbroji vyrovnaným tónem, jež nepřipouštěl námitek.

Použil jsem ho jen jedinkrát v životě.

Tentokrát jsem byl lépe připraven a nenechal jsem se zcela ovládnout umělým intelektem. Obsidiánové čepele se rozvířily rychlostí, kterou bych sotva považoval za možnou a protivník se musel jen pasivně krýt.

Chvíli odolával děsivému nárůstu mých schopností, ale poté klopýtl a začal ustupovat. V endermanově tváři se zračilo zděšení. Nasadil všechny své síly, ale nedokázal mne zastavit. „Dělej, ukonči to!“ prosil jsem podpůrný systém, protože mě již opouštěly duševní síly a hrozilo, že umělá bytost ovládne mé tělo. To bylo něco, co jsem znovu opravdu zažít nechtěl. Zatnul jsem zuby a hluboce jsem se soustředil.

Enderman udělal chybu.

Jednu jedinou, drobnou chybku, ale ta stačila. Mezerou v obraně proklouzla čepel a čistě proťala endermanův krk. Můj nepřítel se rozplynul v cáry temnoty – stejně jako mé duševní obrany. Umělá bytost ovládla mé tělo.

Zanadával jsem a mobilizoval přitom všechny své síly.

Naše mysli se srazily v boji hrozivějším, než byl ten, který se odehrál ve fyzickém světě. Ale narozdíl od mého těla byla má duše stále průzračná a jasná jako diamant. Byl jsem vetřelci vyrovnaným protivníkem. Střetli jsme se jako zápasníci v ringu a má mysl se naplnila duněním a křikem.

***

Ozval se táhlý, ječivý zvuk a jedna z lebek u nohou Pána klamu popraskala a pukla.

Herobrine zaklel. Další z králů Endu byl mrtvý a jeden z jeho nepřátel pravděpodobně naživu. Rychle se však uklidnil a připomenul si, že jeho největší nepřítel je mimo hru. Bez nositele Stínu draka nemají jeho protivníci sebemenší šanci.

Co se vlastně stalo s legendárním mečem po bitvě?

Ač nerad, musel Zlokrál připustit, že to prostě neví.

Stín draka zmizel.

***

Pomalu jsem získával svou mysl zpátky pod kontrolu. Umělý intelekt se bránil, seč mohl – splaloval mou mysl ničivými útoky a drtil mě lavinami vzpomínek. Nakonec jsem ho ale dokázal porazit. Byl jsem strašlivě unavený. Kdybych se měl v tomhle stavu postavit proti Herobrinovi, neobstál bych ani vteřinu. Krev mi tupě tepala ve spáncích a já si už podruhé toho dne dopřával odpočinek ve žhavé náruči magmatu.

Nakonec jsem přece jen vstal, po době, která hraničila s věčností.

Ztěžka jsem vzlétl a vydal jsem se hledat portál do domovského světa. Letěl jsem nad lávovými řekami i hořícími pláněmi, ale žádný jsem nenašel.

Všechny portály byly pryč.

Pak jsem si to uvědomil. Můžu za to já. Když jsem se kdysi v této zbroji pokusil projít portálem, následná protireakce mne téměř zničila. Teď mne ale nějaká podivná síla do Netheru doslova protlačila, následkem čehož byly zničeny portály.

Byl jsem uvězněn v Netheru.

Erenion (část 5.)

Odkulil jsem se endermanovi z dosahu a zabodl jsem mu do očí vyzývavý pohled.

Nepřítelova koruna se proměnila v černý kouř, který se vytratil do prázdnoty. Síla jeho pohledu zmizela a s ní i převaha, kterou nade mnou měl. Nyní bylo již hračkou vyhýbat se rotujícímu řetězu a unikat z protivníkova dosahu. Sebral jsem všechny síly a vložil jsem je do mocného protiútoku.

Děsivé síly nezemské moci se přes endermana převalily jako temná řeka.Vzdoroval; jeho ochraná bublina se chvěla jako list v bouři. Děsivé soustředění se vepsalo do jeho tváře. Zářící oči měl zúženy do sotva znatelných štěrbin. Ruce se mu chvěly námahou, když odrážel energii schopnou lámat obsidiánové trámy jako třísky.

Nakonec to ale nezvládl. Bublina se zachvěla a praskla. Endermanův poslední výkřik zanikl v explozi energie, která rozmetala nepřítele na prvokvadrotomy.

Ulehčeně jsem si oddychl.

Pak jsem si něco uvědomil.

Herobrine si vzal všechny své hordy ssebou do lidského světa. Bez mrtvého enderdraka nedokážu otevřít bránu zpátky. Nikdy se nedostanu ven.

***

Thecio právě v tu samou chvíli zjistil, že je pevně uvězněn v Netheru. Náhle však citlivé smysly přilby zachytily pokus o telepatické spojení skrze propasti dimenzí. Thecio pokynul přilbě, aby na signál odpověděla.

***

„Tady Erenion. Jsem v Endu. Uvězněný.“

„Já taky.“

„Myslíš na to samé, co já?“

„Řekl bych, že ano.“

***

Stáli jsme na schodech paláce Mocných v Mojangu, daleko od svých těl. Notch na nás shlížel a navzdory okolnostem se jemně usmíval. Ostatní Mocní nás pozorovali z vyšších stupňů.

„Neexistuje možnost, jak bychom se mohli dostat z tak smrtící pasti,“ řekl jsem.

„Ne,“ řekl Notch.

„Pak je snad jasné, co musíme udělat,“ řekl Thecio.

„Jste si tím jistí?“ zeptal se Notch.

„Ano,“ odvětil jsem: „Shadoe je teď naší jedinou nadějí. Předej mu naše síly. On je dokáže využít proti Herobrinovi.“

„Shadoe je nyní pod vlivem Pána klamu,“ namítl Notch: „není jisté, zda se dokáže osvobodit.“

„Náš čas minul,“ řekl Thecio: „je načase, abychom odešli. Žili jsme už příliš dlouho. Dejme mu příležitost. Vložme do něj své naděje.“

„Ano,“ řekl jsem: „my mu věříme.“

***

Shadoe se s trhnutím probudil ze sna. Něco se změnilo. Něco důležitého. Chvíli pátral ve své mysli, než pochopil. Jeho život již měl smysl. Důvěra přátel mu vrátila pocit užitečnosti a naplnění. Jejich víra jej posílila. Shadoe našel svůj osud. A smrt už najednou nebyla překážkou.

***

Ucítil jsem škubnutí, jak mé tělo někde hluboko dole strnulo a srdce přestalo bít. Čas se zastavil. Hluboko v nitru mé duše probleskovala řada vzpomínek na celý můj život a já věděl, že jsem nežil zbytečně. V samém srdci mně samotného se rozhostil nepopsatelný klid a mír. Můj úkol na tomto světě byl u konce. Nadešel čas odpočinku.

***

Herobrine stál na svém trůnu a vítězně řval, ztracen v euforické agonii. Zřetelně cítil smrt dvou ze svých úhlavních nepřátel. Byl volný. Nic už jej nemohlo zastavit. Tento svět byl jeho, stejně jako všechny ostatní. Teď už je to jen otázka času.

Zde končí Legenda o Dvou předcích

Vyvolený

„Já vidím,“ řekl jsem.

Nerlin na mne upřel nechápavý pohled.

Na velkém kamenném bloku ve výšce mých ramen ležela obsidiánová plátová zbroj. Vedle ní se třpytil černofialový meč vládců Endu. Byla to výzva.

„Co se děje?“ vypravil ze sebe zděšený Nerlin.

„Jsem svobodný,“ řekl jsem a ucítil, jak se mi vrací síla.

Mé vlasy zrudly jako krev, síla se mi vrátila do paží, bojový oděv zavlál ve větru a oči naplnil zelený plamen. Sevřel jsem ruku v pěst a vychutnával jsem si příval vjemů, pocitů a myšlenek. Nerlin mne pozoroval s tichým úžasem.

Přijmi dědictví trpaslíků.

Pozvedl jsem obsidiánové pláty a začal jsem si je připínat. U přilby jsem se zarazil. S mými přirozenými schopnostmi by akorát omezovala mé zorné pole. Nakonec jsem ji rozložil na jednotlivé segmenty a zasunul do dutých pouzder uvnitř plátů, kde svou energií podpoří regeneraci a obranné schopnosti zbroje.

Pozvedni žezlo Noci.

Sáhl jsem po černém meči a sevřel jsem jej v dlani. Mé vlasy náhle nabraly tmavší odstín a plamen jednoho z očí nabral fialovou barvu. Má pokožka získala nádech bělomodré noci za úplňku.

Já jsem silou dne.

Oblohu proťal blesk a v ruce se mi zhmotnil Stín draka. Jeho moc duněla a hučela jako vodopád a naplnila mé srdce divokým odhodláním. Přehodil jsem si přes zbroj své bitevní roucho a obrátil jsem se k Nerlinovi. „Odcházím naplnit svůj osud,“ řekl jsem tiše. „Půjdu s tebou,“ řekl na to. „Tam není místo pro tebe,“ bránil jsem se. „Proč?“ zeptal se Nerlin tvrdě: „mám snad menší povinnost bojovat za budoucnost tohoto světa, než je ta, kterou máš ty?“ Vůbec jsem nevěděl, co na to říci.

Přikývl jsem.

Bouře začala.

***

Praporce se pyšně třepotaly ve větru, poslední naděje, zrozená ze zoufalství. Tisíce mužů tvořilo armádu připomínající svou rozlohou moře. Budila nesmírný respekt svou majestátní, gigantickou velikostí, ale přesto byla slabá proti temnému oceánu, který se valil ze severu. Tam se pod velením Herobrina shromáždily nesčetné hordy takového množství, že žádný jazyk, kterým se kdy mluvilo v kterémkoli vesmíru postrádal slova pro vyjádření tak děsivého počtu. Neexistoval způsob, jak popsat toto děsivé monstrum války, které věstilo smrt a zkázu posledním ze statečných stejně tak, jako těm, kteří už neměli kam utéci.

Mezi ty rozhodně nepatřil Cethan Statečný, jeden z nejschopnějších géniů strategie, který byl kdy zrozen. Rozum mu napovídal, že proti takové síle, jaká nyní povstala, není vítězství, ale srdce mluvilo jinak. Cethan celý život věnoval službě spravedlnosti a ta se bouřila při představě, že by celá širá země měla padnout do rukou Zrádce světů, prokletého Nepřítele, jež byl zatracen pro svou pýchu a uvězněn v kobkách Mocných. Statečný vojevůdce přísahal Notchovi, že udělá cokoli pro porážku tak strašlivého nepřítele.

Už přicházeli.

První ghasti, v množství tak ohromném, že zaplnili oblohu jako nestvůrné mraky. Potom blazeové, s plameny žhavými tak, že připomínali vzestup obřího slunce. A enderdraci. Letky majestátních černých tvorů se táhly od obzoru k obzoru. Potom se objevili jezdci na pavoucích, za nimiž kráčely zástupy kostlivců a zombií v pravidelných oddílech. Prasečí zombie spolu s krychlemi slizu a černými vlky střežily levé křídlo. Zprava přicházeli witheři, jejich služebníci a hordy pavouků obou základních druhů. Mnozí táhli katapulty vrchovatě naplněné creepery. Další odíly těchto nepříjemných tvorů pochodovali za nimi. Čarodějnice postávaly mezi řadami nestvůr a chystaly si své pekelné elixíry. A jako poslední přicházeli zrádci – moře zlatých hávů.

Vyrovnané řady lidí, vlků a golemů tváří v tvář takové síle vypadaly uboze.

Cethan se prodral mezi řadami svých vojáků a předstoupil před svou armádu. Přelétl muže pohledem. Pak promluvil: „Nejsem milovníkem velkých slov. Mám rád velké činy. A dnes, zatraceně, dnes tato špinavá pláň uvidí velkých činů bezpočet. Kéž je křik a zvonění zbraní slyšet až v Mojangu! Dnes před Notchem obžalujeme Zrádce lidí a než přijde svítání, nabodneme hlavu Zlokrále na kůl!“ Vojáci zajásali a les mečů se zatřpytil nad vrcholky třpytivých přileb. Ach, kolik z těchto mladých mužů se vrátí zpět do svého domova, pomyslel si Cethan. Nejvíc ho děsilo, že možná žádný.

***

Herobrinův kostěný trůn stál na vrcholu vysokého kopce, tyčícího se uprostřed řad nestvůrného vojska. Kam až oko dohlédlo, rozprostíraly se černé voje; jen na jihu dosud vlály praporce lidí. Herobrine, oděný ve zbroji vytavené z podložního kamene, svíral Smrtonoše. Svým bystrým sluchem odfiltroval všechen křik a lomoz a poslechl si celý Cethanův projev. „Jak uboze patetické,“ zašeptal a pozvedl kosu, aby dal znamení k útoku.

Najednou se však zarazil.

Šestým smyslem zachytil něco nekalého. Závan moci, která tu neměla co dělat. Herobrine nespokojeně nasál onen podivný vjem. „Mocný pane,“ vytrhl ho z přemýšlení sluha z řad zlatých hávů: „podívejte se na oblohu.“ Herobrine se podíval. Z hlubin nebes se na bojiště snášela žhnoucí hvězda. To z ní vycházela ta podivná energie. Hvězda zahučela Zlokráli nad hlavou, srazila z nebes enderdraka a několik draků, prosvištěla nad řadami lidských vojsk a s uširvoucím zaduněním explodovala při svém dopadu několik stovek hranodélek za posledními z oddílů.

***

Jemně jsem odstrčil jednoho z vojáků. Prodíral jsem se jednotlivými řadami. Vojáci mi s překvapeným šuměním ustupovali z cesty. Postupně se utvořila ulička a já se konečně dostal do čela armády. Její generál, mladý muž s aristokratickým profilem a šedýma, moudrýma očima na mne překvapeně pohlédl. Kráčel jsem dál, vstříc démonickým hordám.

***

„To není možné,“ zašeptal Herobrine. Shadoe byl tady, a nesl meč Noci a obsidiánovou zbroj trpaslíků. A samozřejmě, Stín draka. Pomalu kráčel k prvním řadám jeho armády. Roztáhl ruce a meče mu vlétly do rukou. Zahřmělo. Vítr rozevlál rudé vlasy a bojový oděv zapleskal ve větru. Vzduch se naplnil akumulovanou mocí. „Zabijte ho!“ zaječel Zlokrál a zamával Smrtonošem v blýskajícím se oblouku.

A nezměrné řady temné armády se daly do pohybu.

Obloha zčernala šípy.

Shadoeho meče se šílenou rychlostí rozvířily a srážely dopadající šípy bokem. Jen několik málo jich zasáhlo obsidiánovou zbroj a ty s cinknutím sklouzly po naleštěných plátech.

Cethan vytřeštil oči na nečekaného spojence.

„Do útoku!“ zavelel a vytasil meč.

Vojsko lidí vydalo mocný řev a udeřilo na nepřítele.

Bitva začala.

***

Vířil jsem mezi nepřáteli jako káča a usekané končetiny létaly okolo jako jakási morbidní napodobenina deště. Blesky Stínu draka trhaly monstra na kusy s rachotivým praskáním a boční výboje bzučivě spalovaly ty, kterým se nějakou náhodou podařilo přežít. Fialový oheň  hučel všude tam, kde jsem děsivými plameny Endu proměnil kosti nepřátel v rosol. Stejnobarevná záře se šířila i z míst, kde ležely zkroucené a polámané mrtvoly draků, kteří se odvážili na mne nalétnout.

V bezpečné vzdálenosti ode mne bojovali lidští vojáci a zabezpečovali průlom, který jsem vytvořil. Země roztrhaná na kusy nálety draků a explozemi creeperů nasávala krev, pot a další tělní tekutiny lačně. Pak jsem vyslal do nebes obrovský planoucí blesk, který roztrhal mračna a na část planiny dopadlo světlo slunce. Monstra začala děsivě skučet a proměnila se v tisíce planoucích pochodní. Stín draka se rozzářil jako hvězda a kam dopadlo jeho světlo, zkáza pokračovala. Nápor monster zakolísal.

***

Herobrine se zděsil.

Celý jeho předvoj vzplanul a tisíce bestií spálilo nenáviděné světlo na popel. Lidská vojska prolomila jeho obranu a ač se to zdálo nemožné, vytrvale postupovala vpřed. Vojska Zlokrále ztrácela hranodélku za hranodélkou, za cenu obrovských ztrát. Armáda Pána klamu však stále byla gigantická – dosavadní ztráty tvořily jen zlomeček její skutečné síly, tak zanedbatelný, že se zdál opominutelným. Přesto se Herobrine rozhodl vyřešit situaci radikálně.

„Generále,“ obrátil se k jednomu ze svých podřízených: „vydej rozkaz ať se nemrtví stáhnou. Vyšli do pole netherské jednotky a zlaté hávy.“

„Rozkaz, pane!“

„A ať mi přinesou hlavu toho bojovníka.“

***

S příchodem prasečích zombíků se bitva vyrovnala. Lidé byli donuceni se bránit a plání se rozlehlo řinčení mečů. Blazeové a ghasti kropili bojující záplavami ohně. Vyslal jsem ohromný kulový blesk a záplavy fialového plamene, které zabily nejméně stovku nepřátel, ale situace se přesto nezlepšovala. Přesekl jsem zombíkovi páteř, provedl jsem půlobrat a vykuchal jsem dalšího a přitom jsem přemýšlel, jak se z téhle situace dostat.

Náhle se část nepřátel stáhla – nahradili je zlatě odění válečníci z řad lidí, kteří byli o něco tužší. A právě v té chvíli mě něco napadlo.

***

Cethan bojoval seč mohl. Rány na něj pršely ze všech stran. Kryl se za pevným štítem a chrabře oplácel nepřátelům stejnou mincí. Jeho garda se spolu s ním stále probíjela dopředu. Byla ocelovým klínem, vraženým do útrob mocného vojska Zlokrále. Cethanův praporečník nesl zlatě vyšívanou zástavu, která zvěstovala smrt všem monstrům. Na koho padl její stín, ten si již nikdy na lidských kostech nepochutnal.

Náhle na Cethanovu pozici zaútočily pluky zlatých hávů. Statečný vojevůdce rozdával rány a ukončil život nejednoho ze zrádců. Probodl jednoho, štítem omráčil dalšího, sehnul se před svištící čepelí a otevřel dalšímu hrudní koš. Náhle však stanul proti jednomu jedinému protivníku v bohaté zlaté róbě, jehož dvoubřitá hůl se blýskala odrazy ohně. „Jmenuji se Sketherrin,“ řekl zlatooděnec: „a přišel jsem si pro tvou hlavu.“

Cethan se na Sketherrina vrhl a střetli se v divokém souboji. Štít duněl a otřásal se pod neustálými dopady čepelí a zlatooděnec jen stěží dokázal uskakovat před Cethanovým mečem. Vojevůdce byl však již unavený, zatímco Sketherrin bojoval ten den poprvé. Nakonec pán zlatých hávů přeřízl poutka, které vázaly Cethanův štít k jeho ruce, následně pronikl jeho obranou a zabodl mu jednu z čepelí hluboko do stehna. Vojevůdce vykřikl bolestí a klesl na jedno koleno.

„Uvidím tě umírat,“ pronesl Sketherrin zasněně a vytrhl čepel z Cethanova stehna. Válečník znovu vykřikl a zhroutil se na zem. Zlatooděnec pomalu přiložil vojevůdci zakrvácenou čepel ke krku. „Pozdravuj v pekle!“ zasyčel a řízl.

Cethan se v posledním okamžiku odkulil stranou a vražedná čepel těsně minula jeho krk. S výkřikem vyskočil a zabodl Sketherrinovi svůj stříbrný meč do hrudi. Pán zlatých hávů smrtelně zbledl, zachroptěl a s nenávistným úšklebkem se sesunul k zemi. Cethan si oddechl a snažil se odlehčit zraněné noze.

Náhle koutkem oka zahlédl pohyb.

Otočil se a vyděšeně zíral do očí útočícímu zlatému hávu, jehož sekera visela několik setin hranodélky nad jeho hlavou.

Nikdy však nedopadla.

Nic nechápající Cethan sklopil zrak a pohled mu padl na štíhlou čepel, trčící s útočníkovi hrudi. Zlatý háv ještě chvíli nehybně stál, pak ale meč s mlasknutím opustil jeho hruď a nepřítelovo mrtvé tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Odhalilo mladého muže, v jehož tváři Cethan poznal warezácké rysy.

„Jmenuju se Nerlin,“ usmál se mladík.

***

Seděl jsem na drakovi.

Provazy ryzí energie jsem s tímto drakem spoutal ještě tucet dalších.

S nimi, jako s obrovskou drtičkou, jsem přejížděl tam a zpátky a prostou kinetickou energií rychle se pohybujícího dračího těla jsem ničil a lámal útočící monstra a zlaté hávy. Po chvíli jsem nechal blesková lana explodovat, čímž jsem draky usmrtil a zlehka jsem seskočil na zem. Do vzniklého průlomu se ihned nahrnula armáda a situace se začala vyvíjet v náš prospěch. Zlikvidoval jsem bleskovým bičem třicet prasozombíků a během několika sekund jsem se probil k Cethanovi s Nerlinem. Překvapilo mne, že Nerlinův meč je od krve. Podle jeho vlastních slov nikdy dřív nebojoval.

V rychlosti jsem Cethana seznámil se situací na bojišti.

Inu, z výšky desítek až stovek hranodélek získá člověk základní přehled snadno.

Rozpoutal jsem menší bouři, která měla za úkol odlákat pozornost nepřátel a poté jsem zaútočil z opačné strany. Meč Noci vytvořil mohutnou puklinu v zemi, sahající až do Bezedné hlubiny pod podložním kamenem. Mnoho nepřátel do ní napadalo; další jsem dovnitř smetl mohutným poryvem vichru. Nakonec jsem narušil stabilitu okolní půdy a z pukliny se stal rotující písečný trychtýř, jehož poloměr se rychle zvětšoval. Půdní vír do sebe vtahoval vše: od nepřátel, přes mrtvá těla až po stromy a kamení.

Zdálo se, že vítězství je na dosah – armády Zlokrále stále stokrát převyšovaly tu naši, ale my jsme postupovali vpřed a nikdo nás nemohl zastavit.

Kromě jednoho.

***

Herobrine zuřil.

Síla jeho vzteku vymačkala všem generálům u jeho trůnu mozek z hlavy a samotný trůn roztříštila na prach. Zlokrál si znechuceně povšiml, že na místech, kam rozdrcený trůn dopadl, začíná rašit zelená travička a pestrobarevné květiny.

Pán klamu si odfrkl a spálil květiny na popel.

Pak popadl Smrtonoše a teleportoval se přímo doprostřed bitevní vřavy.

***

Oddíly lidí a golemů se proměnily v prach, když na ně Pán klamu zaměřil svou smrtonosnou sílu. Herobrine stál uprostřed bitevního pole a děsivou mocí pomalu ale jistě měnil situaci. Postup Cethanovy armády se zastavil a muži umírali jako mouchy.

Pozvedl jsem Stín draka a bouře zaburácela v odpověď. Obloha se proměnila v zuřivý vír mračen. Roztáčela se čím dál rychleji a během rotace akumulovala nepředstavitelnou energii. Burácení blesků přehlušilo hlasité zvuky bitvy. Dokonce ani dunění, provázející střelbu z kanónů nedokázalo konkurovat tak hrůzostrašnému hluku. Pomalu jsem namířil energii bouře na Herobrinovu armádu a trhnutím zápěstí jsem nezměrnou sílu odpálil.

Účinek překonal mé nejbujnější představy.

Prudký závan ozonu mne udeřil do chřípí, když se na nebi rozzářil ten největší blesk, jaký kdy historie poznala. Tisíce Herobrinových jednotek roztrhal mohutný výboj jednoduše na kusy. Další válečníci vzpláli jako pochodně. Mnoho zlatých hávů padlo uškvařených, když je zasáhl boční výboj. Ghasti a blazeové pršeli z oblohy. Na nebi zářila fialová světla stovky umírajících draků. Obrovité voje obou armád bez hlesu sledovaly tu podívanou. Na pláni se rozhostilo absolutní ticho.

***

Zlokrál šokovaně zíral na spoušť, kterou Shadoe napáchal, a poprvé po tisíciletích znovu poznal letmý záchvěv strachu. Ta bytost měla až příliš velkou sílu. Je třeba ji vyřídit, tady a teď a učinit tak pradávným proroctvím zadost. Až se hlava nepřítele skutálí na zem, nadejde věk zmaru a zkázy. Herobrine se okamžitě znovu teleportoval.

***

Zrádce Mojangu se zjevil přímo za Cethanovými zády.

„Pozor!“ zařval jsem, ale už bylo pozdě.

Cethan se otočil a zvedl štít – ale děsivá čepel Smrtonoše se nedala tak snadno zastavit. Pronikla kalenou ocelí a usekla Cethanovu levou ruku v lokti. Vojevůdce vykřikl a padl na kolena v bolestné agónii. Vrhl jsem se na Herobrina, ale opět jsem byl příliš pomalý. Kosa se zaleskla v zářícím oblouku a Cethanova hlava se dopadla na zelenou trávu, zkropena krví.

Udeřil jsem ve stejnou chvíli jako Nerlin.

Herobrine pohrdavě kryl útoky dlouhou násadou kosy. Potom jí švihl a tupou stranou Nerlina omráčil. Kryl další můj úder a srazil stranou narychlo vytvořenou střelu. Pak kolem nás mávnutím vztyčil ocelovou stěnu z roztavených mečů a zbrojí. Copak, pomyslel jsem si, snaží se zajistit, abych mu neutekl?

Ze Zlokrálovy ruky vyšlehl černý projektil, který mne minul v bezpečné vzdálenosti. Zasmál jsem se. Projektil se však při nárazu do stěny odrazil přímo na mne. Tak tak jsem jej dokázal akumulovat, ale jeho nahromaděná síla mnou mrštila o protější stěnu kruhu oceli. V páteři mi křuplo a po ocelové zdi za mnou se rozběhly praskliny. To nám ten souboj ale pěkně začíná, pomyslel jsem si nevraživě.

Následovala svižná výměna úderů prokládaná akrobatickými úhyby před odraženými střelami vyslanými mnou i Zlokrálem. Několik z nich nás zasáhlo, ale regenerace se o následky postarala. Hned v úvodu jsem vztyčil štít okolo bezvědomého Nerlina v naději, že jej ochrání před peklem uvnitř kruhu, který s námi sdílel. Vzduch houstl střelami i vířením čepelí, jak dva meče narážely na zářící kosu.

Andagario kdysi prohlásil, že jsem vyjímečně talentovaným šermířem. Možná to byla pravda, každopádně jsem nyní stál proti protivníku, který mne děsivě převyšoval. Měl na pilování svého umění tisíce let a nutno říci, že je využil beze zbytku. Vzdoroval jsem jen s nejvyššími obtížemi a díky bleskovým radám obsidiánové zbroje. Zkřížené čepele se zvoněním zastavovaly Smrtonoše na jeho svištivé cestě.

Zuřivě jsem zaútočil a Herobrinova obrana byla vystavena těžké zkoušce. Meče dopadaly jako kladiva a úder Stínu draka doprovázel hrom. Smrtonoš se míhal ve vzduchu neuvěřitelnou rychlostí a zastavoval každý útok. Pak ale Stín draka podklouzl pod Zlokrálovou obranou a zasáhl Pána klamu do stehna. Dokonce i žhnoucí čepel legendární zbraně však nedokázala zničit Herobrinův pancíř z podložního kamene.

Protivník mi útok oplatil a já byl nucen ustupovat. Zuřivý sykot Zlokrálovy kosy mi hvízdal okolo uší. Nakonec Pán klamu mrštil svou kosou proti stěně, ta se odrazila, téměř mi usekla nohu a na zavolání pána se vrátila do jeho ruky dříve, než dopadl můj odvetný úder. Regenerace se činila, ale přesto mne Zlokrálův útok těžce postihl. Ostří Smrtonoše jakoby ze mne nějakým způsobem vysávalo sílu.

Vložil jsem své zděšení do dalšího promyšleného útoku. Herobrine sice snadno odrazil nízký úder Stínu draka, avšak na okamžik zcela vypadl z rytmu. Černý meč, který jsem zdědil po Erenionovi, se snesl shůry jako temná hvězda a rozřízl Zlokráli kůži na obličeji. Naplnil mne divoký pocit triumfu. Hle, i Mocní mohou krvácet!

Herobrine na mne ve vzteku udeřil koncentrovanou mocí. Čirá bolest okamžitě zahnala prchavý pocit vítězství. Soustředil jsem se beze zbytku na obranu, ale černé šlahouny přesto pronikaly mým štítem a spalovaly mé tělo i mého ducha. Krůpěje krvavého potu mi vyvstaly na čele a tvář jsem měl křečovitě sevřenou. Bolest mne zcela ochromila a já myslel, že zemřu. Útok ale skončil stejně rychle, jako začal.

Nezmohl jsem se na protiútok.

Celé tělo protestovalo, když jsem s vypětím všech sil odrážel další lavinu úderů, které se na mne sesypaly. Uvědomil jsem si nevyvratitelnou pravdu; nedokážu Zlokrále porazit. Ať budu vzdorovat jakkoli dlouho, na konci tohoto souboje mě čeká prohra. Jasnost a logika této skutečnosti mne dokonale vyvedla z rovnováhy, což mne stálo několik mělkých zranění. Písek v přesýpacích hodinách mého života pomalu odtékal.

Herobrine vychrlil záplavu temné moci, která mnou mrštila o zem.

Opřel jsem se o meče. Zlokrál poklepával na čepel své kosy a shlížel na mne pohrdlivým pohledem. Ucítil jsem svou příležitost – možná poslední ve svém životě. Právě teď a právě tady se rozhodne.

Z otočky jsem zaútočil. Vše se najednou jaksi zpomalilo a rozmazalo; přesně jsem věděl, odkud přijde Herobrinův další úder a srazil jsem kosu stranou. Černý meč se na Pána klamu snesl z opačné strany a jen rychlý úskok zachránil mého protivníka před drtivým zásahem. Začal jsem roztáčet oba meče do smrtící ocelové sítě. Smrtonoš se míhal vzduchem, ale mé zbraně byly rychlejší; sehnul jsem se před divokým úderem ze strany a zahájil jsem zoufalý útok tělo na tělo.

Na tak krátkou vzdálenost byly mé meče podstatně výhodnější než děsivý Žnec duší. Herobrine sice hojně využíval lokty a kolena, přesto však začínal ztrácet rozhodující výhodu. V nestřežené chvíli jsem se protočil okolo něj a zaútočil na nekrytá záda. Zlokrál nebyl žádným zelenáčem. Zaútočil kosou, aby získal čas odklidit se z dosahu. Já však nelenil: Stínem draka jsem odpáčil ostrou čepel a druhým mečem jsem bodl do nechráněných zad Pána klamu. Vložil jsem do toho úderu všechno – a ono to zafungovalo. Meč Noci se proměnil v planoucí fialový záblesk a prorazil Herobrinovi zbroj uprostřed pravé části zad.

Meč však nesjel až k srdci.

Pán klamu švihl rukou jako kladivem a jeho úder mne smetl. Tak tak, jsem se dokázal zvednout, právě v čas, abych čelil ocelové bouři Smrtonoše. Byl to ten nejvražednější útok jakému jsem kdy čelil. Po chvilce jsem krvácel z tuctu ran. Hrudní pancíř mi roztříštil úder Herobrinovy moci. Ve ztuhlých prstech jsem křečovitě svíral oba mocné meče, se kterými jsem se oháněl z čím dál tím menší razancí.

Mým osudem bylo zemřít.

Herobrine z otočky mávl Smrtonošem a Stín draka mi vylétl z třesoucí se ruky. Dopadl na zem kousek od omráčeného Nerlina. Nezbylo mi, než se bránit mečem Noci. Na protiútok už jsem se nezmohl. Zvonění zbraní se odráželo od ocelových stěn a vracelo se v tisícinásobné, pokroucené ozvěně. Nakonec mne Zlokrál udeřil násadou své kosy do břicha. Zkroutil jsem se a Pán klamu mi vykopl meč Noci z prstů.

Byl jsem poražen.

Pokusil jsem se vyskočit na nohy, ale on jen zatočil kosou a poslal mne zpátky do prachu. Blokoval mou moc svými silami, takže jsem si nemohl přitáhnout žádný z mečů. Mohutně mě nakopl, čímž mě přetočil na břicho a poté mi přiložil ostrou čepel Smrtonoše ke krku.

„Slyšíš mě, Notchi?“ zařval vítězoslavně k burácejícímu nebi, osvětlenému září padlých draků a plameny blazeů.

„Prohrál jsi!“ vykřikl a zasypal mne další dávkou černých blesků.

Provazy energie mne spoutaly a způsobovaly mi téměř nesnesitelnou bolest. Herobrine otočil zápěstím a nechal mne zkrouceného v kleku se skloněnou hlavou. Pak se zřejmým úmyslem pomalu pozvedl děsivou kosu.

Zatímco čepel kosy stoupala, já jsem se rozhlížel.

A nevěřil jsem vlastním očím.

Nerlin se probral a natáhl ruku. Položil ji na rukojeť Stínu draka a pevně meč stiskl. Herobrine mu nevěnoval více pozornosti, než nejposlednější kostičce slizu.

Smrtonoš dosáhl konce své cesty.

Nerlin vykřikl.

Zlokrál na okamžik zaváhal; má pouta se napnula a praskla.

Herobrine mne srazil pěstí na zem a otočil se k Nerlinovi. Ten svíral meč v obou rukou, netažený před sebou ve směšné karikatuře válečníka. Přes tvář Pána klamu přelétl pohrdlivý úšklebek. Mávl rukou a vypustil proti Nerlinovi kouli temnoty.

Soustředil jsem všechny síly a beze zbytku jsem je vyčerpal.

Koule se vychýlila z původní dráhy a roztříštila část ocelového kruhu v místě, kde jsem jej na začátku boje poškodil.

Herobrine pokročil směrem k Nerlinovi.

Ten mrštil Stín draka proti ocelové stěně.

Zlokrál sebou překvapeně trhnul.

Meč se s cinknutím odrazil.

Herobrine pozvedl kosu.

Meč se odrazil podruhé.

Smrtonoš udeřil.

Meč se s děsivým zvukem zabodl do mezery v Herobrinově zbroji a projel Zrádcovým srdcem. Ostrá kosa změnila směr a neškodně křísla o kámen.

Zlokrál odhalil svou pravou podstatu.

Zavřel jsem oči a Nerlin padl na tvář.

Oslepující záře oslnila bojiště.

Nemrtví a bestie se obrátily v prach.

Děsuplný výkřik se mi zařízl do hloubi mozku a doprovázen kvílením nabíral na intenzitě, dokud neutichl stejně rychle, jak se objevil.

Zahřmělo.

***

Pomalu jsem otevřel oči.

Pořád jsem tomu ještě nedokázal uvěřit. Herobrine byl mrtvý. Na místě, kde stál, se nyní nacházel jen široký kruh spálené země. Uprostřed popela prosvítal kov Smrtonoše a bzučivé jiskření Stínu draka. Nerlin šokovaně zíral před sebe.

„Zvládl jsi to,“ zašeptal jsem nevěřícně: „ty jsi zabil Zlokrále.“

Ucítil jsem v zádech jemné mrazení.

Nastal čas.

Jemná záře pohltila mé tělo a to se začalo pomalu měnit v barevný prach, jež se jako duha snášel k zemi. Z mých rukou a nohou vyšlehlo veliké světlo. Tiše jsem sledoval, jak rozpad postupuje a něco ve mě se tiše, spokojeně usmívalo. Spadlo ze mne veliké břímě a teprve teď jsem mohl skonat v pokoji. Vzpomínal jsem na otce, na dětství, na Thecia, Ereniona, Andagaria a Tengora. Ale má poslední myšlenka patřila Nerlinovi.

Kéž zavládne mír.

Skonal jsem s vědomím, že jsem splnil svůj úkol.

Veškerá monstra byla zničena.

 

Epilog

Uložili zbroj do honosné hrobky vyražené do nitra hory Mojangu. Postavili ji na čestné místo. Podélně pak zanechali dva meče – Stín draka, zářící věčnými výboji blesků po pravici, meč Noci halící se do tmy po levici. Do ocelového stojanu zasunuli vražednou kosu Smrtonoše. Žnec duší vrhal jemné odlesky.

Po tisíc let tam zbraně ležely.

Nikdo je nepostrádal.

***

Ale ačkoli již nebylo bestií a pod tváří měsíce bylo na povrchu bezpečno, zlo nezaniklo. Temnota se opět vplížila do srdcí lidí. Bratr zvedl zbraň proti bratru a země opět vzplanuly všeničícím ohněm války. Jak roky plynuly, ruce lidí se opět pokryly krví. Chaos zavládl světem. A brána Hrobky Hrdinů se jednoho dne s tichým klapnutím otevřela.

Přezky obsidiánové zbroje se napnuly. Hlavu skryla přilba. Chrániče zachrastily. Pancíř se znovu zaleskl. Meč noci vklouzl do pouzdra za pravým ramenem. Stín draka zaburácel radostí a jeho záře naplnila celý sál. Obrněná ruka sevřela násadu Smrtonoše a pozvedla jeho hrozivou čepel.

Cink, cink, cink.

Těžké kroky zazvonily na mramorové dlažbě.

Kamenná vrata se skřípavě otevřela.

Válečník vykročil do širého světa.

Protože každý svět potřebuje hrdinu.

Konec

 

 

Zajímavosti:

 

V každém díle se vyskytují retrospektivní pohledy hlavních hrdinů do minulosti.

Kovárna popsaná ve Zrodu draka opravdu existuje ve světě jednoho z mých přátel.

Některé části příběhu, zejména ty ze Stínu draka, ztrácejí na aktuálnosti vlivem změn v Minecraftu během posledního roku.

První slovo názvu série je vždy jednoslabičné. Jde o záměr.

Ve Zrodu draka se délka každé epizody ustálila na necelých třech stranách textu v programu Microsoft Word.

Zrod draka je o šest stran delší než Stín draka, a to díky prologu a epilogu.

Shadoe měl ve Stínu draka sníst zlaté jablko, poté co utrpěl zranění v boji proti banditům v Netheru. Tato pasáž však nebyla nikdy sepsána.

Ve čtvrté části Stínu draka se mluví o tom, že Notch Herobrina desetkrát zničil, ale ten se vždy dokázal vrátit. Toto je odkaz na nápis removed Herobrine (odebrán Herobrine), který se objevil v updatech několikrát po sobě.

Andagario je ve Stínu draka popisován jako mladý muž, aby se autor vyhnul klasickým klišé (a umožnil snažší dabing případného filmu?).

Nápad pojmenovat legendární meč názvem celé série byl zcela spontánní. Nešlo o předem připravený krok.

Kýčovité jméno vesnice Zářivá šupina se dá vysvětlit tím, že ji založil zloděj Fenzi. Vždycky měl slabost pro zářivé předměty.

Ve Stínu i Zrodu draka lze nalézt odkazy na náš svět.

Ve Stínu draka se píše, že tisíc draků by stačilo na ovládnutí světa. Inu, tehdy jsem ještě nebyl takový megaloman.

Theciův zvyk mlátit strážné do hlavy vznikl z neochoty vymýšlet si během Stratégova útěku alternativní metody omračování.

Thecio měl původně ze střechy královského paláce skočit. Pak mě napadlo využít symboliku pádu pro duševní vývoj hrdiny. Krom toho byla představa noblesního Stratéga, ječícího strachy při pádu z vysoké budovy docela legrační.

Celá epizoda se subkulturou železničních gangů vyšla z okamžitého popudu.

Postava princezny Inyare byla zařazena na přání některých čtenářů, abych napsal i nějakou ženskou postavu. Stejně jsem jí ale věnoval docela málo prostoru…

Pohřeb Pendrabana je mou nejoblíbenější částí Zrodu draka.

Abych vyvážil nedostatek dialogů v poslední třetině Zrodu draka, dal jsem Theciově zbroji vlastní osobnost.

Thecio měl dle prvotního plánu omylem srazit Shadoeho z nebe během bitvy o Železnou hory. To ale nekorespondovalo s charakterem Vládce Endu, jehož výrok „Já jsem tě srazil,“ by byl označen za nepravdivý. Tak jsem udělal kompromis.

V 10. díle Zrodu draka je druhý odstavec vyprávěn z pohledu strážného, který se pokusil zatarasit Theciovi cestu. Mohlo to být poněkud matoucí.

Stín draka obsahuje 9999 slov podle počítání programu Microsoft Word.

Pád draka má narozdíl od předchozích dílů novou verzi loga.

Pád draka je jediným dílem, který nebyl vydáván v sérii.

Pád draka byl zveřejněn přesně rok po zveřejnění prvního dílu Stínu draka.

Ještě jednou děkuji všem fanouškům.

  • Matěj Bělohoubek

    Super! Je skvělé, že zde budou opět tak dobře příběhy.

    • Bohužel nebudou, jak jsem již oznámil, toto je poslední můj příspěvek na tento server. Ale rozhodně díky za podporu.

  • Malbecak

    tohle, což je podle mě jednoznačně nejlepší povídka na české scéně, si kamaráde zaslouží překlad do angličtiny :D být tebou tak ve psaní pokračuju, třeba v něčem jiným, ale pokračuju. a musím uznat, že jako možný budoucí herec ereniona v tom filméčku (juchůůůů :D) sem byl naprosto překvapenej už na začátku :D

  • Malbecak

    a úplně btw, nevadiloo by ti, kdybych založil fb fan stránku? :D

    • Fan stránka by mi určitě nevadila, naopak, na požádání bych na e-mail klidně poslal grafický i textový materiál, který by se dal využít.

      Jinak připomínám, že můj mail (Shadoe-restalon@email.cz) je otevřený všem, kteří by rádi napsali něco soukromě. Tak a já končím, protože jsem strašný spamer.

  • Tomáš Hlavoň

    Nemôžem uveriť tomu že už je to rok čo som poprvý krát čítal tvoj príbeh :)
    Už vtedy som veril že to bude veľkolepé, a nesklamal si.
    Ďakujem za vynikajúci príbeh, svet a postavy, ale hlavne za skvelé spomienky ktoré mi na túto trilógiu zostanú :)

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.