Stín Archanděla – 1.Část

Jak už jsme vám lehce oznámili, Vzlet Archanděla má mít jakési doplnění, avšak oba tyto příběhy by se měli navzájem doplňovat a vysvětlovat se. Na příbězích pracujeme spolu s Coosadellem a pokoušíme se je vymyset tak, aby byli čtivé a měli nějakou hodnotu. Proto vám přeji z mé strany pěkné počtení a stejně, jako Kusadlo, uvítám kritiku.

https://fbcdn-sphotos-d-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash4/1005289_615676815133066_123816244_n.jpg

Rebelové, zrádci, dezertéři. I tak teď byli nazýváni. Nikdo nemohl nic dělat a to, co mohli, mysleli jen sami na sebe. Za žádných okolností na ostatní. Proto se zoufalí lidé začali sjednocovat do jakýchsi „rebelských táborů“ a jejich primárním a zároveň posledním cílem bylo znemožnit těm, co mysleli jen na sebe, aby se vůbec jakkoliv k Archandělovi přiblížili.

Zoufalost a tísnivá zlost nutila lidi vyvolávat jejich pud sebezáchovy, ačkoliv všichni již byli smířeni s vyhlazením lidského života. Nejsmířlivějších lidí už bylo minimum, protože to byli právě oni, kdo spustili éru masových sebevražd.

Smutnou pravdou bylo, že ačkoliv tyto tábory nenáviděli ty, co je nechali napospast osudu, zároveň válčili mezi sebou, neboť nic už nefungovalo. Továrny, manufaktury, nic. Zbraní bylo málo, nábojů a raket minimum a největším problémem bylo jídlo. Celé New Vegas už tvořily jen trosky a tyto rebelské tábory. Žádná příroda, žádné parky, žádné lesy, jen ruiny.

Za ty nejsilnější se považovali ti, co ukořistili protiletadlové zbraně a mohli srážet k zemi ty, co se snažili k Archandělu dostat letecky. Těchto táborů moc nebylo a přežívali v nich jen ti nejlepší. Bývalí vojáci, piloti, generálové a mariňáci a právě tito lidé ovládali stroje srážející vrtulníky a menší letadla, co se snažili k Archandělu dostat či ho jakkoliv podpořit.

Ozval se výbuch. Většina táborů mohla pozorovat hrůzné divadlo, při kterém v hlavní roli bylo hořící letadlo padající volným pádem k zemi.

„Kde je průzkumnický tým? Kde je průzkumnický tým!“ Vyřvával nedočkavě „generál“ Gallik. Vyvalil se ze svého stanu a mohutnými kroky chvátal ke stanu, kde průzkumnický tým přebýval. Na rohu stanu se sedm vojáků s generálem srazilo.

„Pane Herstene! Okamžitě připravte svůj průzkumný tým na výpravu. Ten vrtulník jste slyšeli doufám.“

„Ano pane!“ po vojensku zvýšeným hlasem odpověděl Hersten. „Můj tým je připraven na misi, pane! Žádáme vás jen o doplnění výbavy, jelikož nejsme vyzbrojeni úplně, pane!“

George Hersten byl svalnatý a srdnatý muž. Jeho hlava byla téměř holá, pokrývalo ji jen pár vyholených proužků blond vlasů. Býval jako většina jeho tábora v Armádě a pracoval pro armádní tajnou špionážní službu. Často vedl výslechy válečných zajatců a tuto funkci ujal i zde, v rebelském táboře. Zároveň ale vedl vlastní průzkumnický tým činící sedm vojáků, který se vždy vydával prohledávat takto sražené vrtulníky či letadla. Jeho tým od vytvoření tohoto tábora neutrpěl žádnou ztrátu, ačkoliv často k tomu málem došlo. Tentokrát ale uběhla dlouhý čas od doby, kdy byl nějaký vrtulník sražen, proto se obával, že na místě nebudou sami.

Generála Gallika žádal o doplnění výbavy, konkrétně o granáty, které jim docela výrazně chyběli. Měli štěstí, že právě tento tábor o ně neměl nouzi. Proto mu generál bez námitek vyhověl. Na pozdrav si zasalutovali a průzkumnický tým se odebral ke stanu se zásobami munice. Stan byl hlídán třemi vojáky, a protože se tu všichni navzájem znali, nepoužívala se tu legitimace. Naopak s tím, koho vojáci neznali, provedli rychlý proces. Po doplnění zásob se vydali na cestu a stále vyhlíželi čerstvý kouř ze sestřeleného vrtulníku.

Již byli pár desítek metrů před dohledným vrakovištěm, avšak neviděli žádná těla. Hersten pokynul mlčky týmu zvednutou rukou stát. Rozepnul si na pravém boku kožené pouzdro, ve kterém měl vložený menší dalekohled. Zdvihl s ním ruku k úrovním očí a pokoušel se v okolí nalézt případné nepřítele. A to jak z Archanděla, tak z okolních táborů. Výhled mu kazil kouř a trosky větších velikostí, to mu ale nijak nebránilo v tom pokračovat ve vyhledávání.

„Pane! K zemi!“, ozvalo se málem šeptem zezadu. Hersten instinktivně ihned zareagoval a přikrčil se. Pokoušel se co nejrychleji a zároveň potichu vrátit dalekohled do pouzdra, ovšem nervozita a chvilkové napětí mu práci kazilo.

„Co se sakra děje Dickensi? Proč ta rychlost?!“, vyzvídal Hersten. Voják Dickens jen potichu ukázal rukou doleva a Hesrten v tu ránu pochopil. Už jen pozoroval čtyři vojáky se znakem Archandělu na ramenech. Docela s klidem si to vykračovali se samopaly v rukách, a jelikož šli takto lehkovážným způsobem, dělali rámus, kterého chtěl Hersten využít do plánu, který se mu dokresloval v hlavě. Také si uvědomil, že se pravděpodobně jedná o jakýsi záchranný tým, který možná hledá, stejně jako oni, přeživší. Když ale prošli kolem trosek vrtulníku, vypadalo to, jakoby spíše věděli, kde nějací přeživší jsou.

Otočil se ke svým vojákům, kteří se krčili za jeho zády. Ačkoliv si uvědomoval, že i kdyby to dělal sebevíc nerozvážně, vojáci si jich stejně nevšimnou při svém rámusení.

„Pánové, rozdělíme se na dvě půlky. V jedné budu já, Dickens, Windischski, Mirrer a Austig. Vy čtyři v té druhé.“, vysvětloval v rychlosti „já se svojí půlkou projdeme za nimi a v podstatě je budeme doprovázet k jejich cíli, pokud nějak mají ovšem, ale zdá se, že mají. Potichu, v dostatečné vzdálenosti od nich a co nejvíce udržovat tempo. Kdyby se něco podělalo, máme moment překvapení a pokosíme je z boku. Ale to jen v nejhoršim, jasný? Hele, chceme zjistit, kam maj namířeno. Až tam někam dojdou, nechte je, dokud někoho nenajdou. Buďte ve střehu. Jestli uvidíte přeživší, palte to do těch vojáků, ať máme koho vyslýchat případně.  Máme jasno pánové? “ Letmo jim všem pohlédl do tváře, a když nepostřehl známky zmatenosti či nepochopení, jen za ně odpověděl: „Jasno.“

Stále přikrčeni se plazili kolem stále randál tvořících vojáků. Ovšem už z bolestí kyčlí z věčného chození s přikrčením to už tak rychle nešlo. Najednou ale kroky ustaly. Hersten se zastavil a zpozoroval i druhou skupinu, jak zastavila. Vojáci stáli před napůl zhroucenou budovou. Hersten a jeho tři společníci pozorovali, jak se na sebe vojáci z Archanděla otočili a něco si povídali. Na vzdálenost ale nebylo slyšet co. Když si pověděli, co bylo třeba, následovala odmlka. Asi 10 vteřin se nic nedělo, když najednou jeden z vojáků sebou trhl a zařval „Granát, pryč!!“. Za chvíli se opravdu ozval ohlušující výbuch. Vojáci Archanděla evidentně přežili, protože granát vybuchl až chvíli po dopadu, tudíž dal vojákům čas se krýt. V Herstenovi se kupila zlost, adrenalin a především překvapení. Hledal místo, odkud granát odletěl a po chvíli se mu jakoby rázem uvařila všechna krev v žilách. Nikdo nový se tu neukázal a granát jistojistě směřoval od jeho druhé skupiny.

Bylo mu to jasné. Granát musel hodit jeho ‚mistr‘ na výbušniny. Waller.

  • Hue

    Výborný nápad, a určitě to bude skvělá série. Jenom, nebylo by možné,
    aby článek příště prošel nějakou korekturou? Takhle se to moc nedá
    číst, protože často nejde ani pochopit smysl věty…

  • utheraptor

    Hezké, těším se na víc. :) Doporučoval bych ale psát číslovky slovně, a také lepší formování vedlejších vět.

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.