Pomsta draka – část 1.

Zdravím vás u mojí nové povídky. Předem upozorňuji, že částečně navazuje na díla Stín, Zrod a Pád draka, takže případná neznalost může dělat trochu problémy v dalších dílech. Budu rád za každý komentář, i pokud to bude konstruktivní kritika ;)

Bohové vždy stáli při lidech. Dali jim život, ochraňovali je, nikdy jim nedovolili zaniknout. Ani v momentě, kdy se povrch Zeměkostky poprvé otřásl při zrodu Ničitele. Společnými silami dokázali jeho nápor odrazit. I na podruhé a na potřetí. Za cenu obrovských obětí zůstal lidský svět nezničen. Tyto malé bezvýznamné bytůstky žily své chatrné životy dál a dál. Lidstvo se rozvíjelo, víra v Mocné byla postupně nahrazována vědou. Magické nástroje upadaly v zapomnění a místo po nich zaplňovaly stroje. Lidé vynalezli Lapisový pohon a vyslali první raketu do Vesmíru. Masakrovali hordy nočních příšer pokročilými zbraněmi. Jak šel čas, bohové upadli v zapomnění. Těch pár jedinců, kteří věřili v sílu Mocných, byli považováni za blázny. A tak se stalo, že bohové tento svět opustili. Znechucení nevděkem svých dětí, odešli z Olympu a zmizeli neznámo kam. Jako by se tím odstranily veškeré zábrany lidí. Začali kolonizovat cizí světy, obydlovat pusté planety, měnit je k obrazu svému.

A tehdy začaly první války. 17 kolonií, 17 planet, postavilo se proti sobě, aby na sebe kvůli vlastní ctižádosti namířily nejstrašlivější zbraně a obrátily v popel několik desetiletí budovaná města a vesnice. Válka to byla strašlivá a zničující. Marně se lidé dovolávali svých bohů. Ze 17 světů zbyly 3, zpola zničené, avšak stále obyvatelné planety, které se v obavě o své přežití raději dohodly na příměří. Warez, planeta prostých lidí, která se jako jediná války neúčastnila. Yliopisto, planeta vysoce vzdělaných bytostí, která pro své přežití vybudovala sofistikovanou síť úkrytů a bunkrů, která její obyvatele uchránila od strašlivých zbraní nepřátel. A nakonec Soturi, svět válečníků, který náporu nepřítele odolal prostou silou.

Když už se zdálo, že tyto 3 světy budou žít navždy v klidu a míru, událo se něco podivného a v té době naprosto nevysvětlitelného. Z planety zrození, Zeměkostky, která byla zamořená jedovatým plynem z neznámé chemické zbraně a nebyl na ní možný žádný život v jakékoliv podobě, začal přicházet signál. Prostá tři pípnutí, objevující se v bez ustání v pravidelných intervalech. Zvědavost předčila opatrnost a na místo byla vyslána loď s výzkumným týmem, který měl zjistit původ signálu. Po několika hodnách letu konečně zakotvila u bývalé vesmírné stanice Zeměkostky a posádka začala sestupovat na povrch…

„Doe, prober se!“ Trhnul jsem sebou a odvrátil svůj pohled od nedaleké ležící zombie. „Koukáš na tu potvoru jako kdybys něco takovýho viděl prvně.“ Rozesmátý hlas naší vrchní vědátorky mě vrátil zpět do reality. „No co, nemám je rád, mrtvej zombie dobrej zombie“. Celá naše výprava se rozesmála. „Má pravdu ten chlapec“, ozvalo se od přistávacího modulu. „Á, náš střelmistr se probral“, pomyslel jsem si. Joe byl z celé výpravy největší lenoch, skoro celý let prospal. Na rozdíl od ostatních si to ale může dovolit – na Soturi byl v době války jedním z nejlepších vojáků, během posledního dne ale přišel o oko a byl degradován na řadového pěšáka. Druhý člen týmu ze Soturi byl Zerhan, klon bez emocí a pravděpodobně ten nejlepší střelec, jakého jsem kdy viděl. Parlament Yliopistu pak na misi vyslal také dva lidi – Sertu, velitelku mise a skvělou vědkyni, a mě, milovníka historie a snílka. Z Warezu s námi pak cestovalo hned pět osob – piloti Rob, Ted a Jae + dva pomocníky Raye a Petera, které jsem za celou dobu cesty neviděl. „Ještě abych neměl, kyklope“, usmál jsem se.

Joe se zatvářil uraženě, následně se ale rozesmál. „Tak co, budem tu jen stát a kecat jako starý báby, nebo půjdeme najít zdroj toho signálu?“. Už po druhé mě dneska Serta vyrušila od příjemnější činnosti. Sebral jsem svoje věci a podíval se na malý displej umístěný na mém skafandru. „Vážení, lektvar na kyslík vydrží už jen pár hodin, měli bysme začít něco dělat“. Pomohl jsem Zerhanovi sebrat jeho obsidiánovou zbraň a vyrazili jsme. Po zhruba 20 minutách chůze jsme nechali přistávací modul daleko za sebou a vkročili jsme do malého lesíka. „Ve vzduchu je vysoký obsah gunpowderu a enderia, sundejte si helmu a jste do tří vteřin mrtví“. Usmál jsem se. Podle Joea byla matka Serty skvělou vědkyní a zároveň autorkou nápadu schovat se za války pod zem. Ať to bylo jakkoliv, je jasné, že bez toho bych tu dnes já ani Serta nestáli. Geny se prostě nezapřou. Vylezli jsme z lesíka a zůstali omráčeně stát. Před námi se rozprostíralo obrovské město kruhovitého tvaru. Bylo tak velké, že nebylo vidět na druhou stranu, kde byly patrné jen věžičky nějaké katedrály. Úzké uličky probíhaly v pravidelných kruzích kolem centra města, kde bylo malé náměstíčko. „Serto, kudy teď?“, vydoloval jsem ze sebe. „Musíme přes město, vypadá to, že se pomalu blížíme zdroji“.

Ztěžka jsem odvrátil pohled od té fascinující a zároveň smutné podívané a vydal se po strmém srázu dolů. „Zatraceně, že já to nevzal oklikou“, nadával jsem si, zatímco jsem klouzal po kopci dolů. V tu chvíli se ozval výkřik a já jen viděl, jak se Serta řítí volným pádem vstříc zemi. Ozval se dutý náraz a sprosté nadávky. „Jseš v pohodě?“, staral jsem se hned jak jsem se dostal pevně na zem. „Jo, jasně, jen jsem nemotorná“, usmála se a kopla Joea do skafandru. „Ale byla bych míň, kdyby mi tu někdo nepomohl“, zaklela. Joe už se chystal něco namítnout, ale stačil jsem ho včas chytit za ruku. „Hele vy dvě hrdličky, na hádky bude čas potom“. Serta se nasupeně zvedla ze země a vkročila do města. Ulice, která k nám byla nejblíž, vypadala jako hlavní třída. Tiše jsme postupovali směrem k námestí, míjejíc přitom vysoké budovy ztrácející se v zelené mlze jedovatého plynu. V momentě, kdy jsme procházeli kolem malého domku s předzahrádkou, ulpěl můj zrak na hromádce kostí a lidské krychlovité lebce. „Jak asi umírali?“. Zhluboka jsem se nadechl a odvrátil zrak jinam. „Ale ale, aby z tebe nakonec nebyl moralista“, zasmála se Serta. „Ne, vážně“, vzdechl jsem, „Bezdůvodný masakry na civilistech, kam jsme se to dopracovali?“. Zbytek týmu odvrátil zrak. „Támhle na náměstí je stín pod balkonem, můžeme si tam dát pauzu“. Sebral jsem z předzahrádky malý kámen -no co, vzorky se hodí vždycky- a vyrazil směrem na náměstí.

„Jak je to ještě daleko?“, zeptal jsem se Serty. Ta chvíli mlčky sledovala přístroj připevněný na její rukavici, „Je to zhruba míle touhle ulicí“. Podíval jsem se jejím směrem a zůstal jsem stát jako zkamenělý. Na konci ulice se do nekonečné výšky tyčila nejvyšší hora, jakou jsem kdy viděl. „Doe, víš co to je?“. Serta najednou mluvila daleko vážnějším tónem. „To je Olymp“. Zamrazilo mě na zádech. „Počkej počkej, chceš mi říct, že ten signál vyhchází z tý hory?’’. Mlčky přikývla. Ve skupině zavládlo napětí. Všichni jsme znali legendu o bozích, kteří údajně žili na Olympu a chránili lidstvo před zánikem. Otočil jsem se k Sertě ‘’Hele, nevěříš doufám, že tam nějací bozi jsou, že ne?’’ ‘’Doe, na vrcholek tý hory se prý nikdo nikdy nedokázal dostat, ani technika se nepřiblížila blíž než na několik set metrů…’’ ‘’A to znamená?’’ Podívala se na mě pohledem, ve kterém se zračil strach a napětí. ‘’Že tam můžou být bozi, nebo i něco horšího’’. Serta se otočila ke zbytku týmu. ‘’Tak jo, bando, ten signál jde z támhletý hory, když vyrazíme hned, stihnem to ještě před setměním.’’ Mlčky jsem sebral ze země svoje přístroje a vyrazil směrem k Olympu.

‘’Podle lidských pověstí je Olymp zakletý.’’ Nebyl to nikdo jiný než Zerhan. Usmál jsem se. ‘’Zerhane, magie už dávno není v módě, kouzlem prisamrinovou hlavici nezastavíš’’. ‘’To sice ne, ale dle historických záznamů se nikdo nedokázal dostat nejen na vrcholek hory, ale i do jejího nitra’’. Znejistil jsem. ‘’Jak je to možné, vždyť s dnešními stroji se dá rozbít i podložní kámen.’’ ‘’To nikdo neví, říká se, že Bránu věků, která ústí do hory, dokáže otevřít jen vyvolený, člověk, jenž má spasit svět.’’ Zamyslel jsem se. Doba hrdinů a vyvolených už je dávno pryč, dnes už existují jen váleční veteráni. Přidal jsem do kroku a doběhl jsem Sertu. ‘’Nevíš co je pravdy na tom, že se nikdo nikdy nedostal dovnitř?’’ Ani neuhnula pohledem z rozbité cesty před sebou. ‘’Z toho, co vím, je jen jasné, že se tam nikdo nechtěl dostat.’’ ‘’Jak to myslíš?’’ ‘’Bránu věků údajně otevřelo hodně lidí, ale nikdo se nedokázal dostat přes její práh. Prý byla temnota vycházející z Olympu tak silná, že se i ti nejsilnější na místě zhroutili.’’ Otřásl jsem se. ‘’Takže mi chceš říct, že nikdo se nedostal na vrcholek ani dovnitř. Odkud teda jde ten signál?’’ Serta se zastavila a pronikavě se na mě podívala. ‘’Doe, nemám sebemenší tušení, s čím máme co do činění. Tahle hora je největší na Zeměkostce a není vidět z Vesmíru. Nikdo se do ní nikdy nedostal a vychází z ní signál. Věda tohle nedokáže nijak vysvětlit. Kdybych měla věřit tomu, co se píše v nejstarších knihách, tak je uvnitř hory údajně hrobka nějakého spasitele, která je chráněna nadpřirozenou mocí.’’ ‘’A ty tomu věříš?’’ Mlčky se na mě dívala přes průzor skafandru a až po chvíli tiše odpověděla. ‘’Čím jsme blíž, tím míň jsem si jistá’’.

Otočil jsem se a pokračoval v cestě. Zatímco jsme míjeli zničené základy bývalých mrakodrapů, zkontroloval jsem všechny své přístroje. Vzduch zde byl stejně vražedný jako v kterékoliv jiné části Země, populace byla stále na nule, jen gravitace jako by trochu kolísala. Přidal jsem do kroku. Během pár minut jsme všichni stáli před obřím, rozbořeným stavením, které kdysi bývalo pravděpodobně chrámem. Serta si několikrát zkontrolovala přístroje a pak ukázala přímo na horu před námi. ‘’Je to 200 bloků tímhle směrem, ve stjné výšce jako jsme teď my. Takže to je uvnitř! Opatrně jsem přelezl malou hromádku skla a zastavil se před hromadou obsidiánu. ‘’Joe, Zerhane, zvládnete to odstranit?’’ ‘’Jasně brácho’’. Joe přišel až k hromadě a umístil nálož přímo do jejího středu. ‘’Bacha, bude ohňostroj.’’ Ozval se hlasitý výbuch a horda obsidiánu se svištěním odlétla pryč.

Před námi se objevila dlouhá, spoře osvětlená chodba a na jejím konci obrovská brána, která se leskla jako čerstvě ukovaný meč. Zatajil jsem dech. ‘’Je to to co si myslím?’’ Serha se otočila a rozsvítila svojí baterku. ‘’Je. Ale spíš by mě zajímalo, kde je prach a zamořené prostředí.’’ Měla pravdu. Bylo tu až podezřele čisto. Nikde na zemi nebyla ani stopa po prachu nebo jiném znečištění. ‘’Tohle je divný’’ zamumlal Joe. Čím více jsme se přibližovali k Bráně, tím více se leskly násady od pochodní a jiné železné věci v okolí. Otočil jsem se k Zerhanovi. ‘’Pamatuješ, co jsi říkal o zakleté Bráně věků? Potvrdil to něky někdo?’’ ‘’Pane, jedná se pouze o lidské povídačky a legendy. Nikdo nikdy vědecky nepotvrdil, že kouzla existují’’. Zadíval jsem se na Bránu. Byla vysoká asi 10 bloků a na jejím vrchu byl jasně zřetelný nápis v jednom ze starých jazyků. ‘’Serto, dokážeš to vyluštit?’’ ‘’Jen ten, kdo ostří je hoden, touto bránou projde’’. Takže legendy v něčem nelhaly. Pokud tou Bránou opravdu dokáže projít jen neznámý hrdina, jak se tedy dostaneme ke zdroji toho signálu? ‘’Ustupte, zkusím to otevřít’’ Zerhan prošel kolem nás a vší silou zatlačil na Bránu. Ozvalo se jemné lupnutí a Brána věků se bez jakéhokoliv zvuku otevřela.

Jako by se v tu chvíli ven vyvalila všechna temnota světa. Baterky okamžitě přestaly fungovat, pochodně zhasly a všechny nás zaplavil podivný pocit strachu, který se nedal k ničemu přirovnat. ‘’C..c…co teď?’’ vykoktal jsem. Serta rozstřesenou rukou ukázala kamsi do temnoty. Tam, uprostřed ničeho, jasně zářil malý předmět, který vysílal podivný paprsek směrem vzhůru. ‘’To je ten zdroj’’ zamumlala. Nedávalo to smysl. Už jsem chtěl něco namítnout, když se z hlubin hory ozvala strašlivá rána. Vyděšeně jsem zůstal stát a čekal, co se bude dít. Náhle se mě a všem třem mým společníkum podlomily nohy a jakási podivná síla nás táhla dovnitř. Chtěl jsem vykřiknout, ale jako by mi někdo vysál z plic všechen vzduch. Ten divný paprsek síly nás dotáhl až téměř ke zdroji toho signálu. Vyděšeně jsem se rozhlížel. Všechny moje přístroje přestaly fungovat. Jediný přívod kyslíku se neporouchal. Chystal jsem se vstát, ale ona síla, která nás přitáhla až sem, mě přibila zpět na kolena. Náhle se v absolutní temnotě před námi objevily oči. Dvě jasně bílé zorničky na nás pohrdavě shlížely a síla z nich vystupující se nedala srovnat s ničím, co jsem kdy viděl. Absolutním tichem se rozlehl burácivý hlas. ‘’Vítejte, už jsem na vás čekal!’’

Přihlásit se...

Zapomenutéheslo ?

Registruj se u nás!

Indikátor síly Hesla

Your password must be at least 8 characters long. To make your password stronger, use upper and lower case letters, numbers, and the following symbols !@#$%^&*()


Před registrací se ujistětě že jste napsali správný email a že v něm máte nějaké místo, hlavně uživatelé seznamu.